Úchvatných 40 dní plných dobrodružství a čistýho cestování. Začátkem byla jednodenní návštěva Moskvy, ale pravé cestování začíná v Novosibirsku. Odtud jsme se přesunuli směrem do Altaje. Ruská byrokracie nás donutila jít jen do zóny bez permitu. Navštívili jsme tak 3-denním trekem Šavlinská jezera a poté jsme již zamířili do Mongolska. S několika menšími problémy se dostáváme do Ölgii, kde se kvůli/díky svátku Nádam zdržujeme. Poté se již ale džípem přesouváme do NP Tavan Bogd, kde jsme absolvovali 6-denní trek s výstupem na Malchin (4050 m n.m.). Snad nejhezčí trek, co jsme kdy šli. Následně jsme se již směřovali směrem k Ulanbaataru. Po 2 dnech v buse jsme se dostali ke klášteru v Chužiru (Erdenezu) a poté ještě do NP Chustaj. Z UB jsme si zajeli do krásného, i když propršeného NP Gordži Tereldž, na zajímavou projížďku na koních. Po nějakým tom sightseeingu v UB jsme se již vlakem přesunuli zpátky do Ruska, k Bajkalu (Ulan-Ude, Ivolginskyj dacan, Sluydanka, Listvyanka) Po pěkném treku podél pobřeží do městečka Bolšoje Galoustnoue se přesouváme na ostrov Olchon. Poté následuje jen již krátká návštěva Irkutska, kde jsme již nasedli na vlak na transsibiřské magistrále, dojeli do Novosibirska a poté již letadlem přes St.Petěrburk domů do Čech. Fotky s hudbou zde ! Deník je zatím pouze v sešitovový podobě, ale přikládám zatím články, které jsem napsal pro Lidé a hory a Lidé a Země. Krajem jižního Bajkalu, aneb od Ulan-Ude po Olchon Je půl šestý ráno a na kupé nám tluče nepříjemná průvodčí. Možná není nepříjemná, jen je prostě z Ruska, a nám to tak připadá. Ulan-Ude, hlavní město Burjatské republiky, nás nevítá zrovna příjemnými výhledy. Je tu hustý mlžný opar, a kam člověk dohlédne, je jen nevzhledný beton.Přijíždíme spolu s Markétou přibližně po 12-ti hodinách z mongolského Ulánbátaru. Jsme unavení, a jako již mnohokrát trochu, zmateni a ztraceni v neznámu. Jak už je u nás skoro zvykem, čas na přípravy cesty jsme strávili jinak (letos zrovna jakési státnice), a tak nám nezbývá, než si užívat toho opravdového cestování a jet tam, kam doporučí místní nebo jiní cestovatelé. Od jedné mladé slečny, která dokonce uměla i trochu anglicky, máme zz vlaku tip na dvě zajímavá místa. Z nádraží, kde jsou všichni vypruzení víc jak v Česku, vyrážíme v podstatě k jediné kulturní památce města a tou je největší busta Lenina na světě. Nejsme sice fandové komunismu, ani slovíčka "nej", ale člověku nedá jen tak to minout. Náš hlavní cíl však leží asi 25 km od centra a je jím jediný buddhistický kláštera v Rusku - Ivolginsky Datsan. Chvilku trvá dostat z místních naší ruštino/polštino/češtinou nějakou radu, ale nakonec po dvou hodinách a čtyřech maršrutkách stojíme před vchodem. Vstup je zdarma, nicméně nespočet stánkařů se suvenýry se vehementně snaží, aby člověk pár rublů pustil. Většina zboží má nápis "Mongolia", což působí dost zvláštně, ale my kritizovat nemůžeme. Na Staromáku taky taky turisté kupují hlavně babušky a ruské čepice. V celém areálu je vše, co by tu mělo být od modliteben, ubytování pro mnichy, přes mlýnky a stúpy i s vlaječkami. Přece to je vše ale trochu jiné, než v Indii nebo Mongolsku. Barvy na domech a malbách mají jiné odstíny, pravidla chování nejsou tak striktní a taky až tady jsme poprvé viděli někoho krást peníze z obětních misek. Místo ale bezesporu má jistou mystičnost a stojí za návštěvu. Náš smělý plán přeplavit Bajkal z Babuškina do Listvyanky se neukazuje jako reálný a tak místo toho jedeme až na nejjižnější bod jezera do Syudanky. Najdete tu malé mramorové nádraží a památník stavitelům transsibiřské magistrály, ale pro nás to bylo hlavně místo, kde jsme poprvé uviděli průzračný skvost všech jezer - velký Bajkal! Připadal jsem si, jako by mi bylo znova šest a poprvé jsem viděl moře. Velmi nás překvapilo, jaký na nás udělal dojem, i přesto, že už jsme viděli daleko větší vodní plochy. Pravděpodobně to bude tím, jak už od zeměpisu na základce člověk o místu slýchá. Hned jsme si představovali, jak třetina veškeré pitné vody na Zemi leží před námi. Našli jsme si klidné místo nedaleko betonového nábřeží a užili si až kýčovitý výhled na jezero s duhami. Do toho nám hrálo ruské disco, které si pouštěli místní děti, co se ještě před spaním šli vykoupat do vody. Teplota vody asi nebude 1°C, což snažil vnutit jeden cestovatel, ale stejně musí být otužilí. Další den nás čekala pětihodinová cesta vlakem po známé Krugobajkalce do Port Bajkalu. Podle času by se mohlo zdát, že jsme se přesouvali až bůh ví kam, ale opak je pravdou − ujeli jsme jen 90 km. Železnice vedoucí podél pobřeží byla původně součástí transsibiřské magistrály, ale v polovině 20. století byla postavena přímá varianta z Irkutsku do Slyudyanky, a tak je dnes jen turistickou atrakcí. Davy lidí dobrovolně za 70 rublů absolvuje zpáteční cestu, aby se mohli kochat výhledem i stavitelským umem dělníků. Na stavbě pracovalo více než deset tisíc lidí a mnozí z nich kvůli velkému nasazení přišli o život. Vybudovat desítky tunelů, mostů a opěrných zdí jim však trvalo pouhých 6 let. V Port Bajkalu se naloďujeme na trajekt mířící do výchozího místa našeho treku– Listvyanky. Loď nás převáží jen několik stovek metrů od Šamanského kamene, od nějž začíná tok jediné řeky vytékající z Bajkalu −Angary. Vyloďujeme se těsně po 6, což je přesně čas, kdy zavírá místní limnologické muzeum. Prohlížíme si alespoň venku stojící ponorku používanou k průzkumu dna a vyrážíme dále do vesnice. Místo útulné rybářské vesničky nás vítá všední destinace turistů z transsibiřské magistrály. Je zde spousta sámošek, trh s uzenými omuly (místní ryba) a dvě něrpária, jež tu slouží jako oblíbená atrakce. Něrpa je tuleně žijící v severních částech jezera, který má roztomilá bílá mláďata a jakékoli štěňátko, nebo koťátko mu nemůže konkurovat. Vstupné se však díky tomu neslučuje s limity našeho rozpočtu, a tak vyzbrojeni instrukcemi z cestovní kanceláře raději vyrážíme do lesů. Námi zvolenou cestu vybudovala nezisková organizace Great Baikal trail, která se snaží nejen zpřístupnit krásy Bajkalu, ale zároveň šířit ekologickou osvětu mezi místními i ve světě. Za více než deset let se jejích projektů účastnilo cca 4500 lidí, včetně našich kamarádů. Naše trasa dlouhá asi 55 km vedla z Listvyanky přes Bolshoye Koty, Bolshoyu Kadynalniu do městečka Bolshoye Galoustnoye. Do takzvaného Pribajkalskeho NP je sice potřeba povolení, což jsme nevěděli (čestně, fakt ne ;) ), nicméně nám to prošlo a ani zpětně se mi nepodařilo najít bližší informace. Až na několik málo cedulí není trek nijak značený, ale téměř to není potřeba. Na začátku povzdycháváme nad sídly ruských boháčů prolínající se s rozpadlými domy usedlíků, ale za nedlouho jsme na pohodlné lesní pěšina vedoucí do pustých lesů. Každých pár kilometrů míjíme různá odpočívadla nebo tábořiště. Místa jsou upravená, často s připraveným dřívím a pěkný odpadek, aby člověk pohledal. Počasí nám moc nepřeje a těsně před osadou Bolshoye Koty začíná slušně pršet. Konečně ale vidíme bajkalskou vesničku podle našich představ – dřevěné domky, spoustu lodí u břehu a místňáky s lahví vodky. Schováváme se ve smíšeném zboží s restaurací, kde si zkoušíme dát čaj. Celkem nás překvapila paní za kasou, která jich před námi prodala asi deset a nám řekla, že čaj neprodává. I podle dojmů jiných cestovatelů to není ojedinělý jev. Proti zápaďákům jsou tu prý vysazení pro jejich povýšenost a nás Čechy s nimi podle prvního pohledu hází do jednoho pytle. Když však člověk řekne, že je Slovan, vždy to prolomí ledy a hned jsou všichni o poznání příjemnější a ochotnější. Tentokrát to neřešíme, jen proklínáme strávený čas ve frontě a vydáváme se zpět do deště. To proklínání se mi ale bohužel vymstilo, protože tam nechávám, jinak zcela nepotřebné, hůlky a musím se pro ně několik kilometrů vracet. Markét si aspoň mezitím vyslechla ruskou verzi problému na Ukrajině. Tamější skupinka táborníků, se nám snažila vštípit, že Putin žádný boj nechce a že je to všechno jen tlak ze západu. Nesnaží se nám pravdu vecpat, ale je vidět, že je mrzí to, jaké zprávy doléhají k nám. Nutí to trochu člověka zamyslet se, ale pravda se zdá být tak relativní a tak jiná z různých pohledů, že se raději kocháme okolními březovími háji. Bez větších stoupání postupujeme rychle a tak ten den ještě přecházíme přes vysoký útes "Skriper". Proti nám se najednou objevuje skupinka načančaných dámiček a oháklých mafiánů a tak nám dochází, komu patří ta jachta dole. Na vršku útesu jsme ale sami a tak si můžeme v klidu užít dokonalý západ slunce. Cesta se dál klikatí několik metrů nad útesy a jen čas od času stoupáme, abychom překonali místa, kde ujel svah. Jindy zase scházíme k oblázkové pláži, nohy se nám boří, ale pořád je to cesta velmi pohodlná. Trochu jsme čekali, že tu bude hodně lidí, ale až na několik skupinek rusů s jejich 150 litrovými batohy a metrovými sekerami tu panuje celkem klid. Brzy dopoledne se kocháme malebnou osadou Bolshoya Kadinalnya. Nevede sem žádná silnice a vzácně se zde setkává biotop tajgy a stepi. Stezka se poté zvedá ještě o něco výš, až k místu nazvaném "Čertův můstek". Pěšina se exponovaně vine zaklesnutá ve skále a desítky metrů pod námi se o útesy tříští voda. Kolem nás křičí a poletují hejna ptáků a tak je tato část opravdovým zážitkem. Zanedlouho již vidíme pravděpodobně cíl naší cesty. ,,To už dojdeme", říkáme si, ale náš záchytný bod v podobě televizního sloupu se nám vzdaloval jak trosky v pohádce o Večernici. Když už jsme si mysleli, že jsme na konci, objevil se další záliv, dalších pár domků a další kilometry po oblázkové pláži. Nakonec se ale začínají objevovat auta, pak stany a z ničeho nic stojíme u provizorního kempu, kde hraje zase ruský disko a tlačí se tu asi tisíc lidí – Bibione hadr. Jenom nedaleký Irkutsk má přes šest set tisíc obyvatel a celkově je míst na koupání u Bajkalu poměrně málo (vzhledem k rozloze). Nejvíc nám ale vadí všudypřítomné grily, z nichž se line vůně masa všude kolem. Po čtyřiceti dnech v Mongolsku vypadáme jako bulimička s anorekťákem a tak musíme polknout sliny. Procházíme pro nás neskutečně dlouhým B. Galoustnoye a po treku se odměňujeme alespoň zmrzlinami. Večer stavíme stan u řeky, a do noci si užíváme vzdálené ruské rytmy léta. Ráno vstáváme brzy, abychom se co nejrychleji přesunuli do naší další destinace – na největší bajkalský ostrov Olchon. Autobusy do Irkutska mají podle místních jezdit v 7 nebo 8. Nejel vůbec, a tak stopujeme! Sedíme u kraje prašné cesty asi pět hodin, než se nad námi smiluje jeden strohý řidič. Během čekání sice zastavilo pár dobráků, ale říkali si o neskutečné peníze, a ještě se nám následně vysmáli. Další čekání na stop ten den se již naštěstí vždy vešlo do hodiny. V Balanday nás nabírají dva burjati, kteří za svezení chtějí české pivo. Slibujeme jim zbytek naší slivovice, a tak nás berou až k trajektu. Během jízdy je špatná atmosféra, ale možná je to tím, že jsme naočkovaní od místních rusů. Podle nich jsou to zloději a špatný lidi. Nám ale žádný z nich nic neproved a tak bychom měli zachovávat presumpci neviny. Burjati jsou národnostní menšina, která má svůj původ v Mongolsku, což je ostatně patrné na první pohled z jejich plochých obličejů. Samotné slovo znamená "utéci", což značí jejich přesun v 17. století. Trajekty mezi Sachjurtou a Olchonem jezdí pro pěší zdarma každou půlhodinu, takže se na ostrově ocitáme již v podvečer. Zkoušíme stopovat ještě do Chužiru, hlavního a v podstatě jediného většího městečka na ostrově, ale naše štěstí pro ten den bylo již vyčerpáno. Táboříme tedy v malé zátoce, koupeme se v ledové vodě a opékáme tvrdý chleba. Jako již několikrát bereme vodu přímo z jezera, jen tady byla voda dost mělká a tak o poznání horší. Je určitě lepší mít s sebou pro jistotu desinfekci, filtr a nebo železné zásoby slivovice. Olchon se nachází zhruba v polovině jezera a krajina se oproti jihu velmi změnila. Je tu větší sucho a stromy rostou jen v severní půlce 80 kilometrů dlouhého ostrova. Další den jsme byli odhodlaní do města dojít, nebo dostopovat, protože jsme odmítali platit stovky rublů za třicetikilometrovou cestu. Po hodině chůze a kilu prachu v plicích však měkneme a ukecáváme jednoho mladíka z 500 na 100 rublů. Do vesnice Chužir přijíždíme před polednem a okamžitě zjišťujeme, co ostrov nabízí a co by se tu dalo podniknout. Máme štěstí, a na prašném náměstí nás láká nespočet "information centre". Bohužel, i tady se řídí pravidly ruského kapitalismu, informace nepodávají, prodávají jen předražené zájezdy a výjimečně nějaké suvenýry. Podařilo se nám ale alespoň vyfotit malou mapku, díky níž se později pokoušíme dostat na neobydlené východní pobřeží. Na ostrově je sice jistě krásný, 85 km dlouhý trek z jihu na sever, ale bohužel nemáme tolik času. Další varianta je ještě mys Choboj, který je ale pěšky také daleko a pořádají se tam jen oficiální zájezdy, což pro nás není. I přesto, že je Chužir kouzelné tisícové městečko, hemží se to tu turisty a tak prcháme zase do lesů údolí Kchatka vzdáleného pouhých 15 kilometrů. Cesta vede po monotónní polňačce připomínající pískoviště s nejjemnějším pískem, ve kterém se jde opravdu blbě. Problém je však hlavně ve velkém množství křižovatek, se spoustou slepých odboček. Nám se v podstatě zázrakem podařilo na rozcestí téměř vždy zvolit tu správnou. Když se blížíme k cíli, poprvé potkáváme živou duši. Svět je malý, a jak se říká, o náhody zde není nouze. Po chvilce zjišťujeme, že postarší paní se narodila v Podkarpatské Rusi a rozumí česky. Za dobu naší cesty první a poslední české slovo, vyjímaje nápisů na zaručeně českých pivech typu "Žatecký gus". Z lesa se postupně dostáváme do údolí, které se postupně stává uzavřenější. Na koci již strmé srázy úzce svírají, až nakonec ústí v ještě strmější skalní útesy. Po necelých třech hodinách docházíme konečně zase k jezeru. Místo je zcela opuštěné, ale dokonale připravené pro táboření. Připadáme si jak v modré laguně. Zkouším vodu, ale jsem zhýčkaní. Na druhé straně má voda díky uzavřené zátoce kolem 20° C, tady na otevřené straně sotva 10° C. Není divu, před námi se otvírá plocha, kde se někde schovává nejhlubší bod jezera (- 1637 m). Pečlivě si jej fotím a již po několikáté zkouším chytat ryby. Bohužel jsem ale chytnul jen kámen, a tak tímto slavně zakončuji svoji rybářskou kariéru na cestách. Příště prut raději nechám doma. Druhý den se tu těsně před naším odchodem z ničeho nic objevil stařík, který nám začal povídat o tajemném lidu z Bajkalu. Popisoval jejich města, jak vypadají a jak sem s nimi chodí mluvit. Bylo to mystické rozloučením s tímto kouzelným místem. Poslední den si ještě užíváme relaxu na pláži nedaleko Šamanské skály zpět v Chužiru. Celý ostrov je znám pro svou historii šamanství a konkrétně uvnitř této puklinové jeskyně ve skále podle pověsti žije Burkhan − nadpřirozený duch jezera. To on se stará o čistotu a průzračnost vody. Něco na oné pověsti musí být, jelikož několik průmyslových závodů, zvláště pak znovuotevřená továrna na celulózu v Baykalsku, si s ekologií moc hlavu neláme. I když i zde se snad již svítá na lepší časy. Večer šplháme na vrcholek skály a ještě naposled si užíváme krásný západ slunce nad Bajkalem. Ráno pro náš odjezd Bajkal symbolicky pláče, takže jsme na stopu durch za pár minut. Konečně narážíme na příjemné lidi, kteří nás zanedlouho berou do přístavu. Cesta do Irkutsku již byla vcelku rychlá, jen poslední úsek udělali lehce dramatičtější naši spolucestující – dva chlápci s vzezřením masových vrahů, každý s baseballovou pálkou. Všechno dobře dopadlo, ale na ruský svéráz si nicméně asi nikdy nezvyknu. Následující den ještě obdivujeme historické město Irkutsk a k večeru už sedíme ve vlaku do Novosibirsku. Snad pojede včas a my stihneme další noc letadlo domů. Infotabulka Jak se tam dostat? Vlakem- buď přímo z Čech, kde je momentálně několik trochu komplikovaných přejezdů (Ukrajina, Bělorusko), nebo až z Moskvy. Všechny výlety lze pohodlně uskutečnit jako fakultativní z transsibiřské magistrály Letadlem- letenky do Irkutska, nebo Ulan- Ude (10-18 tisíc Kč) Zajímavá varianta okruh, který jsme absolvovali - Novosibirsk, Altaj, Mongolský Altaj, Ulánbátar, Ulan-Ude...) Informace: V Irkutsku opravdové informační centrum- 21 Fridrikh Engels St., Irkutsk, Russia, 664007 Pro základní informace lze využít také –Transsibiřská magistrála, průvodce Lonely Planet Stránky organizace The Great Baikal Trail http://greatbaikaltrail.org/en Dále také https://www.facebook.com/Transsibirskazeleznice Popsané trasy: Listvyanky- Bolshoye Koty-Bolshoya-Kadynalniu - Bolshoye Galoustnoye Cesta pohodlně 3 dny, jídlo částečně dostupné po cestě Oblíbená varianta je i z opačného směru, kdy s člověk vyhne nejisté dopravě zpět do Irkutska Chužir-Údolí Kchatka Potřeba je opravdu se mnohokrát raději zeptat. Místní si cestu značí sporadicky stuhami. Altaj Tavan Bogdt Mongolsko, které překvapí
Voda a jídlo Voda na treku je poměrně dobře dostupná, ale má hluchá místa a je dobré mít s sebou nějaký desinfekční prostředek. Jídlo není možné na cestě nikde doplnit, ale v případě nouze by v jurtách jistě něco prodali.