top of page

Mongolsko a Rusko


Úchvatných 40 dní plných dobrodružství a čistýho cestování. Začátkem byla jednodenní návštěva Moskvy, ale pravé cestování začíná v Novosibirsku. Odtud jsme se přesunuli směrem do Altaje. Ruská byrokracie nás donutila jít jen do zóny bez permitu. Navštívili jsme tak 3-denním trekem Šavlinská jezera a poté jsme již zamířili do Mongolska. S několika menšími problémy se dostáváme do Ölgii, kde se kvůli/díky svátku Nádam zdržujeme. Poté se již ale džípem přesouváme do NP Tavan Bogd, kde jsme absolvovali 6-denní trek s výstupem na Malchin (4050 m n.m.). Snad nejhezčí trek, co jsme kdy šli. Následně jsme se již směřovali směrem k Ulanbaataru. Po 2 dnech v buse jsme se dostali ke klášteru v Chužiru (Erdenezu) a poté ještě do NP Chustaj. Z UB jsme si zajeli do krásného, i když propršeného NP Gordži Tereldž, na zajímavou projížďku na koních. Po nějakým tom sightseeingu v UB jsme se již vlakem přesunuli zpátky do Ruska, k Bajkalu (Ulan-Ude, Ivolginskyj dacan, Sluydanka, Listvyanka) Po pěkném treku podél pobřeží do městečka Bolšoje Galoustnoue se přesouváme na ostrov Olchon. Poté následuje jen již krátká návštěva Irkutska, kde jsme již nasedli na vlak na transsibiřské magistrále, dojeli do Novosibirska a poté již letadlem přes St.Petěrburk domů do Čech. Fotky s hudbou zde ! Deník je zatím pouze v sešitovový podobě, ale přikládám zatím články, které jsem napsal pro Lidé a hory a Lidé a Země. Krajem jižního Bajkalu, aneb od Ulan-Ude po Olchon Je půl šestý ráno a na kupé nám tluče nepříjemná průvodčí. Možná není nepříjemná, jen je prostě z Ruska, a nám to tak připadá. Ulan-Ude, hlavní město Burjatské republiky, nás nevítá zrovna příjemnými výhledy. Je tu hustý mlžný opar, a kam člověk dohlédne, je jen nevzhledný beton.Přijíždíme spolu s Markétou přibližně po 12-ti hodinách z mongolského Ulánbátaru. Jsme unavení, a jako již mnohokrát trochu, zmateni a ztraceni v neznámu. Jak už je u nás skoro zvykem, čas na přípravy cesty jsme strávili jinak (letos zrovna jakési státnice), a tak nám nezbývá, než si užívat toho opravdového cestování a jet tam, kam doporučí místní nebo jiní cestovatelé. Od jedné mladé slečny, která dokonce uměla i trochu anglicky, máme zz vlaku tip na dvě zajímavá místa. Z nádraží, kde jsou všichni vypruzení víc jak v Česku, vyrážíme v podstatě k jediné kulturní památce města a tou je největší busta Lenina na světě. Nejsme sice fandové komunismu, ani slovíčka "nej", ale člověku nedá jen tak to minout. Náš hlavní cíl však leží asi 25 km od centra a je jím jediný buddhistický kláštera v Rusku - Ivolginsky Datsan. Chvilku trvá dostat z místních naší ruštino/polštino/češtinou nějakou radu, ale nakonec po dvou hodinách a čtyřech maršrutkách stojíme před vchodem. Vstup je zdarma, nicméně nespočet stánkařů se suvenýry se vehementně snaží, aby člověk pár rublů pustil. Většina zboží má nápis "Mongolia", což působí dost zvláštně, ale my kritizovat nemůžeme. Na Staromáku taky taky turisté kupují hlavně babušky a ruské čepice. V celém areálu je vše, co by tu mělo být od modliteben, ubytování pro mnichy, přes mlýnky a stúpy i s vlaječkami. Přece to je vše ale trochu jiné, než v Indii nebo Mongolsku. Barvy na domech a malbách mají jiné odstíny, pravidla chování nejsou tak striktní a taky až tady jsme poprvé viděli někoho krást peníze z obětních misek. Místo ale bezesporu má jistou mystičnost a stojí za návštěvu. Náš smělý plán přeplavit Bajkal z Babuškina do Listvyanky se neukazuje jako reálný a tak místo toho jedeme až na nejjižnější bod jezera do Syudanky. Najdete tu malé mramorové nádraží a památník stavitelům transsibiřské magistrály, ale pro nás to bylo hlavně místo, kde jsme poprvé uviděli průzračný skvost všech jezer - velký Bajkal! Připadal jsem si, jako by mi bylo znova šest a poprvé jsem viděl moře. Velmi nás překvapilo, jaký na nás udělal dojem, i přesto, že už jsme viděli daleko větší vodní plochy. Pravděpodobně to bude tím, jak už od zeměpisu na základce člověk o místu slýchá. Hned jsme si představovali, jak třetina veškeré pitné vody na Zemi leží před námi. Našli jsme si klidné místo nedaleko betonového nábřeží a užili si až kýčovitý výhled na jezero s duhami. Do toho nám hrálo ruské disco, které si pouštěli místní děti, co se ještě před spaním šli vykoupat do vody. Teplota vody asi nebude 1°C, což snažil vnutit jeden cestovatel, ale stejně musí být otužilí. Další den nás čekala pětihodinová cesta vlakem po známé Krugobajkalce do Port Bajkalu. Podle času by se mohlo zdát, že jsme se přesouvali až bůh ví kam, ale opak je pravdou − ujeli jsme jen 90 km. Železnice vedoucí podél pobřeží byla původně součástí transsibiřské magistrály, ale v polovině 20. století byla postavena přímá varianta z Irkutsku do Slyudyanky, a tak je dnes jen turistickou atrakcí. Davy lidí dobrovolně za 70 rublů absolvuje zpáteční cestu, aby se mohli kochat výhledem i stavitelským umem dělníků. Na stavbě pracovalo více než deset tisíc lidí a mnozí z nich kvůli velkému nasazení přišli o život. Vybudovat desítky tunelů, mostů a opěrných zdí jim však trvalo pouhých 6 let. V Port Bajkalu se naloďujeme na trajekt mířící do výchozího místa našeho treku– Listvyanky. Loď nás převáží jen několik stovek metrů od Šamanského kamene, od nějž začíná tok jediné řeky vytékající z Bajkalu −Angary. Vyloďujeme se těsně po 6, což je přesně čas, kdy zavírá místní limnologické muzeum. Prohlížíme si alespoň venku stojící ponorku používanou k průzkumu dna a vyrážíme dále do vesnice. Místo útulné rybářské vesničky nás vítá všední destinace turistů z transsibiřské magistrály. Je zde spousta sámošek, trh s uzenými omuly (místní ryba) a dvě něrpária, jež tu slouží jako oblíbená atrakce. Něrpa je tuleně žijící v severních částech jezera, který má roztomilá bílá mláďata a jakékoli štěňátko, nebo koťátko mu nemůže konkurovat. Vstupné se však díky tomu neslučuje s limity našeho rozpočtu, a tak vyzbrojeni instrukcemi z cestovní kanceláře raději vyrážíme do lesů. Námi zvolenou cestu vybudovala nezisková organizace Great Baikal trail, která se snaží nejen zpřístupnit krásy Bajkalu, ale zároveň šířit ekologickou osvětu mezi místními i ve světě. Za více než deset let se jejích projektů účastnilo cca 4500 lidí, včetně našich kamarádů. Naše trasa dlouhá asi 55 km vedla z Listvyanky přes Bolshoye Koty, Bolshoyu Kadynalniu do městečka Bolshoye Galoustnoye. Do takzvaného Pribajkalskeho NP je sice potřeba povolení, což jsme nevěděli (čestně, fakt ne ;) ), nicméně nám to prošlo a ani zpětně se mi nepodařilo najít bližší informace. Až na několik málo cedulí není trek nijak značený, ale téměř to není potřeba. Na začátku povzdycháváme nad sídly ruských boháčů prolínající se s rozpadlými domy usedlíků, ale za nedlouho jsme na pohodlné lesní pěšina vedoucí do pustých lesů. Každých pár kilometrů míjíme různá odpočívadla nebo tábořiště. Místa jsou upravená, často s připraveným dřívím a pěkný odpadek, aby člověk pohledal. Počasí nám moc nepřeje a těsně před osadou Bolshoye Koty začíná slušně pršet. Konečně ale vidíme bajkalskou vesničku podle našich představ – dřevěné domky, spoustu lodí u břehu a místňáky s lahví vodky. Schováváme se ve smíšeném zboží s restaurací, kde si zkoušíme dát čaj. Celkem nás překvapila paní za kasou, která jich před námi prodala asi deset a nám řekla, že čaj neprodává. I podle dojmů jiných cestovatelů to není ojedinělý jev. Proti zápaďákům jsou tu prý vysazení pro jejich povýšenost a nás Čechy s nimi podle prvního pohledu hází do jednoho pytle. Když však člověk řekne, že je Slovan, vždy to prolomí ledy a hned jsou všichni o poznání příjemnější a ochotnější. Tentokrát to neřešíme, jen proklínáme strávený čas ve frontě a vydáváme se zpět do deště. To proklínání se mi ale bohužel vymstilo, protože tam nechávám, jinak zcela nepotřebné, hůlky a musím se pro ně několik kilometrů vracet. Markét si aspoň mezitím vyslechla ruskou verzi problému na Ukrajině. Tamější skupinka táborníků, se nám snažila vštípit, že Putin žádný boj nechce a že je to všechno jen tlak ze západu. Nesnaží se nám pravdu vecpat, ale je vidět, že je mrzí to, jaké zprávy doléhají k nám. Nutí to trochu člověka zamyslet se, ale pravda se zdá být tak relativní a tak jiná z různých pohledů, že se raději kocháme okolními březovími háji. Bez větších stoupání postupujeme rychle a tak ten den ještě přecházíme přes vysoký útes "Skriper". Proti nám se najednou objevuje skupinka načančaných dámiček a oháklých mafiánů a tak nám dochází, komu patří ta jachta dole. Na vršku útesu jsme ale sami a tak si můžeme v klidu užít dokonalý západ slunce. Cesta se dál klikatí několik metrů nad útesy a jen čas od času stoupáme, abychom překonali místa, kde ujel svah. Jindy zase scházíme k oblázkové pláži, nohy se nám boří, ale pořád je to cesta velmi pohodlná. Trochu jsme čekali, že tu bude hodně lidí, ale až na několik skupinek rusů s jejich 150 litrovými batohy a metrovými sekerami tu panuje celkem klid. Brzy dopoledne se kocháme malebnou osadou Bolshoya Kadinalnya. Nevede sem žádná silnice a vzácně se zde setkává biotop tajgy a stepi. Stezka se poté zvedá ještě o něco výš, až k místu nazvaném "Čertův můstek". Pěšina se exponovaně vine zaklesnutá ve skále a desítky metrů pod námi se o útesy tříští voda. Kolem nás křičí a poletují hejna ptáků a tak je tato část opravdovým zážitkem. Zanedlouho již vidíme pravděpodobně cíl naší cesty. ,,To už dojdeme", říkáme si, ale náš záchytný bod v podobě televizního sloupu se nám vzdaloval jak trosky v pohádce o Večernici. Když už jsme si mysleli, že jsme na konci, objevil se další záliv, dalších pár domků a další kilometry po oblázkové pláži. Nakonec se ale začínají objevovat auta, pak stany a z ničeho nic stojíme u provizorního kempu, kde hraje zase ruský disko a tlačí se tu asi tisíc lidí – Bibione hadr. Jenom nedaleký Irkutsk má přes šest set tisíc obyvatel a celkově je míst na koupání u Bajkalu poměrně málo (vzhledem k rozloze). Nejvíc nám ale vadí všudypřítomné grily, z nichž se line vůně masa všude kolem. Po čtyřiceti dnech v Mongolsku vypadáme jako bulimička s anorekťákem a tak musíme polknout sliny. Procházíme pro nás neskutečně dlouhým B. Galoustnoye a po treku se odměňujeme alespoň zmrzlinami. Večer stavíme stan u řeky, a do noci si užíváme vzdálené ruské rytmy léta. Ráno vstáváme brzy, abychom se co nejrychleji přesunuli do naší další destinace – na největší bajkalský ostrov Olchon. Autobusy do Irkutska mají podle místních jezdit v 7 nebo 8. Nejel vůbec, a tak stopujeme! Sedíme u kraje prašné cesty asi pět hodin, než se nad námi smiluje jeden strohý řidič. Během čekání sice zastavilo pár dobráků, ale říkali si o neskutečné peníze, a ještě se nám následně vysmáli. Další čekání na stop ten den se již naštěstí vždy vešlo do hodiny. V Balanday nás nabírají dva burjati, kteří za svezení chtějí české pivo. Slibujeme jim zbytek naší slivovice, a tak nás berou až k trajektu. Během jízdy je špatná atmosféra, ale možná je to tím, že jsme naočkovaní od místních rusů. Podle nich jsou to zloději a špatný lidi. Nám ale žádný z nich nic neproved a tak bychom měli zachovávat presumpci neviny. Burjati jsou národnostní menšina, která má svůj původ v Mongolsku, což je ostatně patrné na první pohled z jejich plochých obličejů. Samotné slovo znamená "utéci", což značí jejich přesun v 17. století. Trajekty mezi Sachjurtou a Olchonem jezdí pro pěší zdarma každou půlhodinu, takže se na ostrově ocitáme již v podvečer. Zkoušíme stopovat ještě do Chužiru, hlavního a v podstatě jediného většího městečka na ostrově, ale naše štěstí pro ten den bylo již vyčerpáno. Táboříme tedy v malé zátoce, koupeme se v ledové vodě a opékáme tvrdý chleba. Jako již několikrát bereme vodu přímo z jezera, jen tady byla voda dost mělká a tak o poznání horší. Je určitě lepší mít s sebou pro jistotu desinfekci, filtr a nebo železné zásoby slivovice. Olchon se nachází zhruba v polovině jezera a krajina se oproti jihu velmi změnila. Je tu větší sucho a stromy rostou jen v severní půlce 80 kilometrů dlouhého ostrova. Další den jsme byli odhodlaní do města dojít, nebo dostopovat, protože jsme odmítali platit stovky rublů za třicetikilometrovou cestu. Po hodině chůze a kilu prachu v plicích však měkneme a ukecáváme jednoho mladíka z 500 na 100 rublů. Do vesnice Chužir přijíždíme před polednem a okamžitě zjišťujeme, co ostrov nabízí a co by se tu dalo podniknout. Máme štěstí, a na prašném náměstí nás láká nespočet "information centre". Bohužel, i tady se řídí pravidly ruského kapitalismu, informace nepodávají, prodávají jen předražené zájezdy a výjimečně nějaké suvenýry. Podařilo se nám ale alespoň vyfotit malou mapku, díky níž se později pokoušíme dostat na neobydlené východní pobřeží. Na ostrově je sice jistě krásný, 85 km dlouhý trek z jihu na sever, ale bohužel nemáme tolik času. Další varianta je ještě mys Choboj, který je ale pěšky také daleko a pořádají se tam jen oficiální zájezdy, což pro nás není. I přesto, že je Chužir kouzelné tisícové městečko, hemží se to tu turisty a tak prcháme zase do lesů údolí Kchatka vzdáleného pouhých 15 kilometrů. Cesta vede po monotónní polňačce připomínající pískoviště s nejjemnějším pískem, ve kterém se jde opravdu blbě. Problém je však hlavně ve velkém množství křižovatek, se spoustou slepých odboček. Nám se v podstatě zázrakem podařilo na rozcestí téměř vždy zvolit tu správnou. Když se blížíme k cíli, poprvé potkáváme živou duši. Svět je malý, a jak se říká, o náhody zde není nouze. Po chvilce zjišťujeme, že postarší paní se narodila v Podkarpatské Rusi a rozumí česky. Za dobu naší cesty první a poslední české slovo, vyjímaje nápisů na zaručeně českých pivech typu "Žatecký gus". Z lesa se postupně dostáváme do údolí, které se postupně stává uzavřenější. Na koci již strmé srázy úzce svírají, až nakonec ústí v ještě strmější skalní útesy. Po necelých třech hodinách docházíme konečně zase k jezeru. Místo je zcela opuštěné, ale dokonale připravené pro táboření. Připadáme si jak v modré laguně. Zkouším vodu, ale jsem zhýčkaní. Na druhé straně má voda díky uzavřené zátoce kolem 20° C, tady na otevřené straně sotva 10° C. Není divu, před námi se otvírá plocha, kde se někde schovává nejhlubší bod jezera (- 1637 m). Pečlivě si jej fotím a již po několikáté zkouším chytat ryby. Bohužel jsem ale chytnul jen kámen, a tak tímto slavně zakončuji svoji rybářskou kariéru na cestách. Příště prut raději nechám doma. Druhý den se tu těsně před naším odchodem z ničeho nic objevil stařík, který nám začal povídat o tajemném lidu z Bajkalu. Popisoval jejich města, jak vypadají a jak sem s nimi chodí mluvit. Bylo to mystické rozloučením s tímto kouzelným místem. Poslední den si ještě užíváme relaxu na pláži nedaleko Šamanské skály zpět v Chužiru. Celý ostrov je znám pro svou historii šamanství a konkrétně uvnitř této puklinové jeskyně ve skále podle pověsti žije Burkhan − nadpřirozený duch jezera. To on se stará o čistotu a průzračnost vody. Něco na oné pověsti musí být, jelikož několik průmyslových závodů, zvláště pak znovuotevřená továrna na celulózu v Baykalsku, si s ekologií moc hlavu neláme. I když i zde se snad již svítá na lepší časy. Večer šplháme na vrcholek skály a ještě naposled si užíváme krásný západ slunce nad Bajkalem. Ráno pro náš odjezd Bajkal symbolicky pláče, takže jsme na stopu durch za pár minut. Konečně narážíme na příjemné lidi, kteří nás zanedlouho berou do přístavu. Cesta do Irkutsku již byla vcelku rychlá, jen poslední úsek udělali lehce dramatičtější naši spolucestující – dva chlápci s vzezřením masových vrahů, každý s baseballovou pálkou. Všechno dobře dopadlo, ale na ruský svéráz si nicméně asi nikdy nezvyknu. Následující den ještě obdivujeme historické město Irkutsk a k večeru už sedíme ve vlaku do Novosibirsku. Snad pojede včas a my stihneme další noc letadlo domů. Infotabulka Jak se tam dostat? Vlakem- buď přímo z Čech, kde je momentálně několik trochu komplikovaných přejezdů (Ukrajina, Bělorusko), nebo až z Moskvy. Všechny výlety lze pohodlně uskutečnit jako fakultativní z transsibiřské magistrály Letadlem- letenky do Irkutska, nebo Ulan- Ude (10-18 tisíc Kč) Zajímavá varianta okruh, který jsme absolvovali - Novosibirsk, Altaj, Mongolský Altaj, Ulánbátar, Ulan-Ude...) Informace: V Irkutsku opravdové informační centrum- 21 Fridrikh Engels St., Irkutsk, Russia, 664007 Pro základní informace lze využít také –Transsibiřská magistrála, průvodce Lonely Planet Stránky organizace The Great Baikal Trail http://greatbaikaltrail.org/en Dále také https://www.facebook.com/Transsibirskazeleznice Popsané trasy: Listvyanky- Bolshoye Koty-Bolshoya-Kadynalniu - Bolshoye Galoustnoye Cesta pohodlně 3 dny, jídlo částečně dostupné po cestě Oblíbená varianta je i z opačného směru, kdy s člověk vyhne nejisté dopravě zpět do Irkutska Chužir-Údolí Kchatka Potřeba je opravdu se mnohokrát raději zeptat. Místní si cestu značí sporadicky stuhami. Altaj Tavan Bogdt Mongolsko, které překvapí

Výprava do odlehlých hor západního Mongolska vznikla z touhy podívat se někam, kde se nebudeme muset prát s ostatními turisty o místo na stan, kde kromě místních nepotkáme ani živáčka a kde Země bude taková, jakou jí příroda, bez ,,pomoci" člověka, vytvořila. Mongolsko je sice známé zejména pro své nekonečné pusté pouště, nicméně tu lze nalézt i pravý opak. Hory porostlé bohatou květenou, husté lesy, dravé ledovcové řeky a ostré skalní vrcholy. To a mnohem víc je možné nalézt v rozlehlých pláních a kopcích mongolského národního parku Tavan Bogdt, v překladu pět svatých, pojmenovaných po pětici hlavních vrcholů. Největším a téměř jediným městem západního Mongoska je Ölgii s třiceti tisíci obyvateli. Právě sem přijíždíme s mojí (dobro)družkou Markétou, aby jsme zde sehnali odvoz do ještě odlehlejších končin na jihu země. Bohužel, ale i bohudík, přijíždíme právě ve chvíli konání tradičního svátku Nádam (viz infobox), a tak se náš odjezd musí o několik dní posunout. Z civilizace se tak vydáváme příjemně odpočatí na krkolomnou jízdu pronajatým džípem, který nás zaveze do 200 kilometrů vzdáleného pohoří Tavan Bogd. Pohoří je součást Altaje, leží na hranicích Mongolska, Ruska a Číny a jeho nejvyšší vrcholy se tyčí do výšky přes 4000 metrů. Po 6-ti hodinách jízdy, kdy jsme měli pocit, že za volantem sedí nějaký závodník rally Dakar, vystupujeme u mostu spojujícího břehy jezer Khurgan a Khoton. První výhledy nám berou dech. Možná to je díky výparům z motoru, které nás celou cestu dusily, ale krajina a výhledy jsou opravdu velkolepé. Přesně proto jsme se sem trmáceli. Místní strážci nám ještě kontrolují povolení do parku, ale pak už jdeme jen vstříc nedotčené přírodě. Hory kolem nás zatím nemají závratnou výšku ani kolmé skalní stěny, ale krása celého místa spočívá v rozlehlosti a neporušenosti. Nejvyšší partie jsou pokryté sněhovou čapkou, svahy jsou porostlé nízkou trávou a tu a tam se objevují skupiny stromů. Pro Mongolsko je to stejně ojedinělá věc, jako písečné duny u nás v Čechách. Nikdy předtím jsme se necítili tak odloučeni od běžného světa. Nejbližší zpevněná cesta, nebo telefonní signál je stejně daleko jako z Prahy do Brna. První noc stanujeme u jezera a kocháme se romantickou scénou, jak místní pastevci se západem slunce ženou na koních svoje stáda domů z okolních pastvin. Začátek 105 km dlouhého treku začíná rovinatou částí podél břehu temně modrého jezera Khoton. Druhé Jezero Khurgan tak necháváme za sebou a vyrážíme po sotva znatelné pěšině plné všudypřítomných mrazových kopečků, brázdících povrch jako tisíce zarostlých krtčích hromádek. Po několika hodinách chůze potkáváme první skupinku jurt a už z dálky vidíme, jak na nás malý Mongolec mává a posunky zve dovnitř. Návštěva to byla velmi zajímavá, nicméně konverzace byla na bodu mrazu. Místní pastevci neumí rusky, natož anglicky. Kupodivu často neovládají ani mongolštinu, protože tu žijí hlavně kmeny Kazachů. Viděli jsme tak alespoň na vlastní oči, jak zde funguje tradiční domácnost a ochutnali něco z jejich specifické kuchyně. Ta se skládá téměř výlučně z masných a mléčných výrobku. Tamní oblíbená jídla jsou například búdzy (knedlík plněný jehněčím masem), nebo chušúr (smažená taštička plněná masovou směsí). Mongolci žijící v divočině , jsou velmi vstřícní a žádného hosta nenechají odejít, aniž by zkusil tamní sušený tvaroh, sušený kozí či ovčí sýr a smažené máslové sušenky. K pití se podává čaj, s mlékem, tukem a solí, svátečněji tradiční alkoholický nápoj kumys (zkvašené kobylí mléko). Ve větších městech dnes, díky globalizaci, můžete najít i výrobky ze západu, ale ty jsou drahé a často s prošlou záruční dobou. Z příjemné návštěvy pokračujeme dál podél ledovcového jezera Khoton. Míjíme ještě několik dalších osad, procházíme kolem stád dobytka, kopírujeme křivolaké břehy jezera, až pozdě odpoledne docházíme na konec vodní plochy, kde musíme překonat přítok Khar Salaagiin. Najednou se nám ale poprvé cesta ztrácí a tak raději táboříme s příslibem moudřejšího rána. Večer kolem nás projíždí skupinka mladých černovlasých chlapců na koních, kteří se s bujarým povykem ženou přes pláně horské tundry. Jako by utekli ze stránek nějaké mayovky. Těžko říct, jestli by jim dnešní kluci záviděli tak, jako jejich tátové, když byli malí. Další den sice neomylně volíme tu správnou pěšinu, ale na rozlehlých pláních se cesta zase ztrácí. Spíše podle intuice překonáváme louky poseté místní mongolskou protěží, pro nás k nerozeznání od té alpské. Z ničeho nic najednou prudce odbočujeme do zařízlého údolí řeky Tsagaan us gol, volně přeloženo "řeky bílých vlasů". Název pro divočící ledovcový tok je to více než výstižný. Kličkujeme, jak nám to terén dovolí, brodíme ledové potoky, procházíme rozkvetlými loukami, podmáčenými bažinami i borovicovým lesem. Nedaleko malého jezera Nogoon nuur (Zelené jezero), stavíme na oběd. Bohužel se s námi zastavuje i početná rodinka komárů, kteří nám doslova pijí krev. Při chůzi musíme mít moskytiéry a dlouhé rukávy, jinak by nás neodbytný hmyz snad sežral za živa. Později odpoledne od řeky prudce odbočujeme a stoupáme visutým údolím, až do konce našich sil. Utábořili jsme se u soutoku dvou říček, kde všude kolem nás rostla pažitka, která nám alespoň zpestřila náš fádní jídelníček. Hned ráno pak musíme vystoupat několik set výškových metrů až do sedla Mösön (3250 m n. m.), což je nejvyšší bod samotného treku. S rostoucí nadmořskou výškou se změnil i ráz krajiny– svahy hor jsou mnohem strmější, více skalnaté a co je nejlepší, nízká teplota sem nepustí komáry. V sedle obdivujeme mozaiku půdy v dokonalých mnohoúhelnících (mrazové polygony), které byly vytvořené dlouholetým mrznutím a táním. Vzápětí se boříme v několika sněhových polích a zanedlouho scházíme dolů do obrovského ledovcového údolí Elegt Gol, které nás ohromuje svojí rozlehlostí. Připadáme si jako v učebnici geografie, v níž výtvory přírody nehyzdí nic víc než několik jurt. Cesta se nám ztrácí a my kličkujeme mezi bažinami. Zároveň prcháme od houfů komárů, kteří tu jsou obzvlášť dotěrní. Přesto nám ale nekazí radost z chůze a krásných výhledů. Večer už táboříme u řeky Tsagaan, která nedaleko od nás vytéká z ledovce Potanin. Voda má konzistenci i barvu mléka, a tak jsme opravdu rádi, že máme náš filtr, který mění její barvu na průzračnou. Ráno řeku brodíme. O pár kilometrů výš byl však most, navzdory tomu, že na mapě chyběl. Nemohli jsme ale riskovat, že bychom řeku kvůli nově odtáté vodě z ledovce odpoledne už nepřekonali. S velkým štěstím jsme neutopili sebe ani batohy, a tak jsme mohli pěkně osvěženi stoupat k jurtě sloužící jako vstup do parku i muzeum zároveň. Odpoledne dorážíme do základního tábora pro vrcholy pěti svatých -Tavan Bogdt. Několik stanů stojí vedle mohutné boční morény, která odděluje okolní svahy od ubývajícího, ale stále největšího mongolského ledovce Potanin. Celému amfiteátru dominuje hora Khüten (4374 m n. m.), která se týčí nejvýše v celé zemi. I přesto, že je v podstatě hlavní sezóna, jsme tu se skupinkou mladých Američanů sami. Za celý týden jsme potkali ještě jeden japonský pár, který cestu absolvoval v sedle velblouda, ale jinak liduprázdno. Celý trek je možné si okořenit výstupem na jeden z 5-ti hlavních vrcholů. Na každý z nich vedou poměrně jednoduché výstupové trasy, nicméně bez maček (stoupacích želez) je možné zdolat pouze nejbližší Malchin (4050 m n. m.). Ze začátku cesta připomíná procházku kamenolomem, nicméně v horní části se ke slovu dostává expozice a tak je opravdu potřeba jistý krok. Poměrně nezáživná cesta výstupu je více než dobře kompenzována krásným vrcholem. Dechberoucí výhledy opravdu stojí za pár hodin námahy navíc. Na jedné straně se rozprostírají nekonečné roviny sahající až k ruskému Altaji, a na straně druhé velkolepý amfiteátr Potaninského ledovce, kterému dominuje hřeben Khüitenu, neboli ,,Studené hory". Přímo před námi se nachází vrchol Nairamdal, v překladu ,,Přátelství", který leží na trojném bodě mezi Mongolskem, Ruskem a Čínou a symbolizuje tak dobré vztahy s okolními sousedy. Výstup byl jednodušší, než jsme čekali a tak týž den ještě přecházíme desítky metrů vysoké morénové valy a scházíme až dolů k ledovci. Pozorujeme zárodek řeky Tsagaan, které se již zde, uprostřed ledovcových plání, s ohromnou silou valí úzkým korytem dolů do údolí. Je až nepředstavitelné, kolik vody z ledovce každou sekundu odtéká. Poslední večer nám stan osvětluje měsíční světlo, které je tak silné, že ani nepotřebujeme žádnou svítilnu. Pokud by měl člověk štěstí a vypravil se sem v době, kdy je měsíc v novu, mohl by obdivovat oblohu s milióny hvězd. Pro pozorování noční oblohy je to téměř ideální místo. Nejbližší velké město je ruský Novosibirsk, vzdálený 750 km, a tak je zde světelný smog minimální. Další den se s horami pomalu loučíme a vydáváme se zpět ke vstupu do parku. Tam už na nás kupodivu čeká i auto s řidičem, které pro nás přijelo. Zkrátka i na některé Mongolce se dá spolehnout. Cesta zpět do Ölgie byla ještě více rozmlácená, než cesta k výchozímu bodu u jezer Khoton a Khurgan, což se málem stalo osudným pro naše auto. Jednu chvíli to vypadalo na větší dobrodružství, než jsme si sami vysnili, protože hrozilo upadnutí kola. Bez signálu, uprostřed podhorské stepy, kde díky několika variantám cesty nemusí týden projet živá duše, to není dobrý pocit. Naštěstí zručný řidič vše za pár hodin opravil a my se tak včas dostali zpět do civilizace. Další den nás tak čekala cesta vstříc dalším zážitkům v podobě padesátihodinové cesty do Ulánbátaru. Není to tak dlouho, co by mě nenapadlo hledat rozlehlé ledovce, kolmé skalní stěny, horská jezera nebo louky plné květin právě v Mongolsku. Má představa čítala jen rovinu, pouště a jurty. I přesto, že je to z větší části pravda, která i tak není tak nudná jak by se na první pohled mohlo zdát, těch několik málo odlišných míst za návštěvu rozhodně stojí.NádamNejváženější tradiční festival Mongolů, který by se dal významností přirovnat k našim Vánocům. Původně byl Nádam náboženským svátkem, který má původ až v období vlády Čingischána v XII. století. Dnes se ale místní lidé v první půlce července schází a dva dny oslavují nezávislost a revoluci z roku 1921. Celý název Eriin gurvan naadam, "tři mužské hry", je trochu zavádějící, protože kromě mongolského zápasu se zbylých disciplín (jízda na koni a lukostřelba) mohou zúčastnit i ženy. Zajímavou vedlejší disciplínou je přetahování o kozí kůži. Pro Mongoly je to období oslav, setkání a poměřování sil. Celou akci doprovází i spousta stánkařů prodávajících všechno možné i nemožné. Od místních pochoutek, přes klasický sortiment pouťových stánkařů v podobě různých hraček a oblečení, až po fotky s vycvičeným orlem. Značný je zde kontrast mongolské a západní kultury. Velmi dobře patrné je to na stylu oblékání. Zatímco část návštěvníků se pyšní tradičními obleky, ta druhá, dnes možná již početnější skupina, se promenáduje podle vzoru z amerických filmů 90. let. Celkově je ale vidět, že účast v soutěžích je brána s velkou vážností a vítězům patří zasloužená úcta.

Nedostupnost a odlehlost, dobrodružství a nevšední zážitky, které jsme si od cesty slibovali byly bezezbytku splněny. I přesto jsme ale byli z některých situací trochu rozpačití. Často jsme viděli velké kontrasty a souboj mezi tradicí a moderní dobou. I v hlavním městě Ulánbátaru, kde žije polovina obyvatel celé země, můžete v centru nalézt postavenou jurtu s kozou přivázanou u vrátek. Naopak i v odlehlé pustině můžete být překvapeni úhlopříčkou displeje, kterou vytáhne mladý pastevec zpod ovčího kožichu. Překvapilo nás také, že si při stopování často řekli i 10x více, než byla cena paliva, a když jsme jim nabídli menší částku, raději odjeli do stejné destinace v autě sami. Na druhou stranu, stejně jako všude na světě, jsou tu dobří a zlí lidé, a tak jsme si odvezli i spoustu pozitivních zkušeností, kdy se nám lidé opravdu snažili pomoci. Člověk si musí na náturu Mongolů zvyknout. Přeci jen jsou to od pradávna samotáři. Mongolsko je úžasná země plná kulturních i přírodních zajímavostí. Člověk se tu nedorozumí rusky ani anglicky, a tak je zatím skvělou destinací pro pořádné cestovatelské dobrodružství.

bottom of page