Tenhle tejdem bych měl dělat asi něco do školy, ale radši dělám fotky z minulýho tejdne. Klasika. V pondělí je moc pěkný počasí, a tak si vyrážim vyběhnout narychlo ferátu Kaiser Max, co jsme byli s Markét. Za hodinku a tři čtvrtě už sem doma, ale ruce mě teda bolí. Fakt to chce mí příště rukavice. Cestou potkám zase nějaký matláky s rukou v gatích, případně rovnou na bimbasovi. To snad není možný, hovad* úchylný! To si to nemůžou dělat v klidu doma a potřebujou k tomu okolo spoustu kytiček? Úterý ráno chčije jak blázen a tak sem celej den ve škole v mokrejch botách. Odpoledne je už líp, ale nějak zevlim, nikam se mi nechce. Ve středu ráno jedu do školy dřív, protože jsme byl domluvenej s Johanesem, že mi vysvětlí nějakej úkol na matgeo. Trochu jsem to od našeho minulýho počínání zapomněl a tak když se dobrovolně přihlásim k tabuli sem asi trochu za blbce. Učitel je ale strašně hodnej a snaží se mi všechno vysvětlit. I tak sem rád, že jsem se přihlásil a aspoň vidí nějakou aktivitu. Po škole vyrážim na vlakáč, abych si už dopředu koupil lístek z Říma do Innsbrucku. I když je to víc, než měsíc dopředu tak lístek za 29 euro už není. I tak mám štěstí, že jsme ho sehnal za 49. Kolo prý přepravovat nemůžu, ale na to jim kašlu a nějak to dopadne :D .Cestou zpátky jedu kolem informací a tak se odhodlávám zeptat na tu oblast honimírů kousek ode mě. Hovor začínám větou, že bych se jí chtěl zeptat na takouvou trošku speciální otázku. Možná čekala, že jí pozvu na rande, ale tohle asi těžko. Trochu se vykrucuju, abych to nemusel říct na plnou pusu, ale nejde to. Slečna se červená, ale o ničem neví. Za to její starší kolegině jen mávne rukou a prohodí něco ve smyslu "Jo oni tam občas choděj". Slečna to shrne tak, že se s tím budu muset smířit a tak pokyvuju a radši mizim. Běhat jdu ten den jinam. Ve čtvrtek mám ve škole nějakou prezentaci. Máme to ve skupině a je to celkem čurbes. Strávil jsme na tom už předchozí večer a teď i celý dopoledne. Svoje téma moc nechápu, ale i tak jsem to snad ze sebe nějak vysypal. Odpolede se balím, ale ještě se večer hecnu a jdu se aspoň na hodinku projet na kolo. Taťka s Galim a ještě s Michalem Urigou, kterej se zrovna potřeboval svézt do Švajcu příjíždí až v půl 11. Rovnou si sedám za volant a jedem zas směr Gressoney na odloženou Mezzalamu. Valíme to přes St. Moritz, aby sme neplatili tolik italský dálnice, ale je to děs. Prší, je noc, moc nám nesvítí potkávačky a navíc je to samá zatáčka. Ve tři už na to prostě nemám a tak to parkujem kousek od Lecca. Tam už naštěstí zas nepršelo a tak celkem pohodlně spíme až do 8. Ráno, jen co sbalíme spacáky, začíná znova pršet. No potěš. Bohužel chčije celej den. No, to by bylo, kdyby to zrušili. Na prezentaci přijíždíme asi ve 12. Všechno jde hladce, dostáváme machrovací bundičky, čísla a pár kravin. Druhej tým sice ten den jel ještě lanovkou někam nahoru, aby se nadýchali ve vyšší výšce, ale v tom dešti se nám nikam nechtělo. Radši jsme relaxovali na hotelu. Ubytování bylo součástí startovnýho a bylo fakt krásný. Místo se jmenovaloJolanda sport a i když z venku nevypadalo nic moc, uvnitř to bylo vyťukaný do nejmenších detailů. Bylo to dělaný ve starym stylu - všude zašlí masivní dřevo a různý starý věci v kontrastu s moderníma věcma. Fakt paráda, dokonce jsme měli na pokoji i obrovskou vířivou vanu. Až do večera jsme strávili na pokoji a až v 6 jsme jeli zpět k prezentaci, kde byla kontrola materiálu a výklad trati. Ani jedno nám k ničemu nebylo. Kontrola byla nepovinná a týpek byl trochu zmatenej a výklad v italský angličtině hlasem Luise Amstronga. V 8 byla večeře a ne jen ledajaká. Žádný tuctový jídla, samý dobroty. Nacpali jsme se až k prasknutí, nešlo neochutnat všechno- zapečený camembery s tou jejich šunkou, čočka s chobotničkama, těstoviny, saláty, maso a ty deserty !! No sotva jsme se dovalili do pokoje. Dvě hodiny jsme před spaním strávili tím, že jsme se snažili nacpat celou povinnou výbavu do našich batůžků. Nakonec se to podařilo, ale myslim, že musel mít tak 7-8 kilo určitě. V 11 už ale všichhni ležíme v posteli a posloucháme, jak venku stále neúnavně prší. Budík ve 3 ráno neni úplně příjemnej, ale dalo se to zvládnout. Moc se neloudáme, balíme všechny věci, oblíkáme se do závoďáckýho a jdem na snídani, která je ve stejnym duchu jako večeře. Škoda, že si to člověk nemůže v klidu vychutnat. Před půl 5 už vycházíme na start, kterej je naštěstí nedaleko. Hned jak přicházíme, dovídáme se, že ho o půl hoďky posunuli. Nesnášim to čekání, to je snad z celýho závodu vždycky to nejhorší. Ještěže předpověď vychází a neprší. Čekáme u ohně, posloucháme emotivní hudby, která se line z repráků a a snažíme se naladit na závod. Těsně, než odcházíme na start mě odchytává nějaká televize a chce něco říct. Ještěže to neslyšel nikdo známej. Za svojí angličtinu a to, co sem tam plácal bych si dal facku. Procházíme ARVA checkem (kontrola, jestli máme zaplej lavinovej pípák) a řadíme se do druhý vlny. Pravděpodobně díky tomu, že už to taťka někdy jel, máme takovou super pozici. V první linii je 35 nejlepších týmu, v druhý dalších 75 a zbylejch 200 se hňácá v tý poslední. Ve stejný řadě jsou s náma i Michalové, Láďa a Kája Grohová se svýma francouzskýma kolegyněma a tak si navzájem přejem hodně štěstí. Start je úžasnej. Za zvuků hudby a za povyků spousty diváků vybíháme. No bude to dlouhej den. Překvapuje mě, že to neni takový maso, jaký sem čekal. I následný nazouvání lyží je v pohodě a nikdo mi nevrazil hůlku do zadku ani nepřetáh lyžema. S klukama se ztrácíme. Jdem si každej po svym a jsme domluvený na tom, že se kdyžtak potkáme u mezistanice lanovky. Jdem fakt celkem na pohodu. Chvilkku jdu s Galim a druhym týmem a pak zas chvilku čekám, abych zahlíd tátu. Je kousek za nám a tak si jdu zas po svym. U mezistanice se scházíme, rychle pijem, ale pak stejně jdem zas každej svoje tempo. Taťkovi chvilku trvá, než se pořádně rozjede, ale v tu chvíli vůbec nepochybuju o tom, že nás za pár hodin potáhne. Chvilku jdu i s Honzou Haisem a tak když je mírnej kopec si i chvilku povídáme. Na konci kuluáru, co se šel na boteh se naše trojka potkává a tam se taky navazujem. Chvilku nám trvá si trochu zvyknout na lana, ale za chvilku už to jde dobře. Komplikujou to ty davy lidí, některý navázaný, jiný ne a tak je to občas pěkná motanice. Začíná šíleně foukat. Vítr unáší ledový krystaly a vší silou nám je mrská do obličejů. Je to dost šílený, ale musíme to vydržet na první time-check (známá chata Mantova - 2000 vejškovejch pod 3 hod.). Posledních 500 vejškovejch sme šli dost dlouho, ale i tak máme 15 minut do konce limitu. Oblíkáme se, dáváme nějakej čaj a kus tyčky a valíme dál. Vítr s náma co chvíli mává, ale kolem půl 9 už se naštěstí uklidňuje. Jde se mi pořád dobře. Jdem si to svoje, je krásně a výhledy jsou parádní. Najednou koukám za sebe a vidim, že jeden konec lana se válí na sněhu. Táty mi sděluje, že Gali si potřeboval odlehčit. No, tak to mu nezávidim. Skoro ve 4 tisících, bez papíru a s tisíci-hlavim publikem, Zanedlouho už ho vidim, jak se prodírá davem a snaží se překonet bariéru z navázanejch závodníků a tak ani tolik neztrácíme. Dosahujeme menšího plata, ze kterýho mírně sjíždíme pod Naso del Lyskam (4272 m n.m.). Tady vyndaváme mačky, berem lyže na batoh a stoupáme si do fronty na výstup. Je tam fakt strašně lidí a v kombinaci se strmou stěou, kamením, hlubokym sněhem to nedává moc dobrou kombinaci. Všechno ještě komplikujou fixní lana, který se motaj mezi ty kterejma sme navázaný. Snažim se nějak lidi předcházet, ale je těžký skloubit to všechno ještě v týmu. Nakonec se dostáváme na vrchol. Hurá, teď to jen seběhnem a támhle už vidíme chatu, kde je druhej limit (chata ..al Felik 3585 m n. m., 6 hod) Času máme spousty, paráda. Leda hovn*, musím použít svojí oblíbenou frázi. Dostáváme se na velmi strmé místo, které tvoří čistý led. Aha, tak proto chtěli, aby jsme si táhli ty těžký ocelový mačky namísto těch hliníkovejch. Bohužel, ty dvě fixní lana a motorovkou vyřezený stupy nejsou dostatečný. Tvoří se tam fronta a my v ní kysnem asi půl hodiny. Je to k uzoufání stát a pozorovat plynoucí čas i naděje na úspěch a nemoct nic dělat. Spodní část valíme, co to jde, dokonce i přezutí do lyží máme v rekordnim čase, ale je nám jasný že ten sjezd nemůžem dát za 4 minuty. I tak to zkoušíme a jedem, co to jde. Na to, že jsme jeli navázaný si myslim, že jsme podali dobrej výkon. Málem jsme naší namotivovanotí sejmuly ještě jeden tým, ale dopadlo to dobře. Dobře to dopadlo i nakonec s našim limitem. Organizátoři zhodnotili, že takhle by to nedalo 2/3 lidí a tak přidali půl hodinu. No ještěže tak, to by mě fakt naštvalo. Trochu se občerstvujem a pak zase stoupáme zpět do 4 tisíců na vrchol Castoru (4226 m n.m.). Je to úžasnej hřebínek, kterej je jak pila. Tak ostrej a bohužel i tak zubatej. Chodíme po tom ostří nahoru a dolů a už mě celkem bolí hlava. Táta, jak jsme předpokládal, se rozešel a teď nás pěkně vede jako první. Je to úžasnej zážitek. Z vrcholu už vidíme náš skoro cíl- Planinu Breithorn, kde už stačí jen sundat pásy a sjet dolů do Cervinie. K tomu bodu je to však ještě kus nepříjemnym sestupem v hlubokym sněhu a táhlím pozvolnym kopcem. Všechno ale už zdoláváme takovou setrvačností. Jsme unavený. Na cestě už jsme víc jako 9 hodin, sluce svítí a výška dělá taky svoje. Jídla sem taky moc nesněd, ale jakmile sundavám pásy, energie na sjezd se objevuje z tajných rezerv a valíme to parádně. Je to i díky tomu, že jsme se cestou už mohli rozvázat. Jak sjíždíme dolů, sníh začíná pěkně tahat. Je to šílený, chvílema mě to málem vyndává z bot. I když nejedeme bůh ví jak rychle, tak asi dva tými předjíždíme. Najednou už vidím tu cílovou bránu. Viděl jsem jí minulý týden a upřímně jsem nevěřil, že se to vůbec pojede. Je to krásný. Čím delší cesta, tím lepší a intenzivnější je potom zážitek na konci. Přijíždíme, držíme se za ruce a společně se objímáme. Nepřekonali jsem žádný rekordy, nedokázali jsme nic převratnýho, nikomu jsme tím nepomohli, ale přece jen sme dojatý. Jsem hrdej na tátu a sem pyšnej na to, že jsem to moh jít s nim. Táta už tenhle závod jednou šel. Bylo mi tehdy asi 8. Když se vrátil, a vyprávěl nám o tom, vůbec by mě nenapadlo, že o 16 let později budu stát spolu s ním v cíly toho stejnýho závodu. Stejně tak jsem i rád, že po našem boku stál i Gali, kterej nekazil partu a celkově jsme si všichni dobře sedli. Tak ještě jednou díky kluci. Po našem finiši se všechno tak nějak rychle semlelo. Rychlá sprcha, jídlo a pak fofrem na bus, kterej jel do zpět do Gressoney. Vyskytli se nějaký zmatky s odvozem Michala do Švýcar a tak sme nucený ho tam odvést my. Je to dost na pytel, protože se nám tim prodlužuje a prodražuje cesta. No co. Z Gressoney odjíždíme až tři hodiny po odjezdu autobusu z Cervinie. Ty úzký silničky v údolích sou děsný. Prší. Počasí bylo prostě objednaný jenom na závod. Valíme to směr paso San Bernard, ale musímetunelem, protože je ještě zavřený. Hajzl* švýcarský chtěj za těch 5 km v tunelu asi 800,- Michal nám vyjednává přespání u jeho kamaráda v Siere. Jenomže. Bohužel si moc nepamatuje cestu a tak ani s pomocí policajtů místo nenacházíme a tak spíme v autě na parkáči u nějakýho bazénu. Celou noc prší jak z konve a tak nemůžem spát venku, sme celý zlámaný. Ráno už dům nacházíme hned a tak aspoň příjemně snídáme s u Michalových známých, kteří tu už nějaký čas žijou. Celý zbytek dne trávíme nekonečnou jízdou v autě. Fakt děs. Další zavřenej pas a další nucenej tunel (tentkrát ještě naložený na vlaku), průjezd Lichtenštejnskem a pak menší vzrůšu při kontrole policajtů. Než jsme se stihli rozkoukat, jsme na dálnici a tak jsme si nestačili koupit známku. No naštěstí jen Gali překročil rychlost a tak je to "jen" 25 euro. Na známku nás upozorňuje, ale pokutu nechce. To už by bylo horší, ta je za 120 €. Do Innsbrucku přijíždim po 4. Hurá! Ještěže v nás ten den ještě přetrvává euforie ze závodu, jinak by nám asi jebl*. Fotky jsem si vypůjčil z ofiko stránke. Tady jsou výsledky, tady zbylý fotky a tady motivační video (dot dobrý) !
top of page
Tento web byl vytvořen v editoru webových stránek od . Vytvořte si svůj vlastní ještě dnes.Začít
.com
bottom of page