13.týden -další výzva-Innsbruck-Chýnov

Celou cestu jsem víceméně prospal, ale i tak je příjezd 4:35 na nádraží v Innsbrucku dost nepříjemný. Skoro hodinu pak dávám kolo dohromady, ale před 6 jsem doma. Hned se dovídám, že už v 7 mám bejt u Univerzity, protože jedem zkontrolovat ty naše přístroje. No aspoň to bude brzo z krku. Překvapuje mě, že ani v 7 hodin není nikde nikdo. Jako už sem začínal hledat nějaký zombii, nebo trifidy, protože město bylo úplně mrtvý. Učitel i Willy ale přišli a dovídám se, že je vlastně svátek a že všichni vyspávají. Kontrola dat proběhla v pořádku a tak se už před obědem můžu flákat doma. Stejně mi to lae nedá a odpoledne se jdu na chvilku proběhnout. V úterý už je škola normálně a ve středu jakbysmet. Pomalu se připravuju na cestu k babičce. Pečlivě vybírám trasu a tajně doufám, že ve čtvrtek nepůjdeme sundavat ty meteorologický hračky, abych už moh jet. Nakonec se daří a kvůli špatnýmu počasí je tam prý necháme minimálně i další týden. Ve středu večer jsem trochu nervózní. Všechno mám připravený- sváču, oblečení, kolo, ale vim, že to bude náročný. Do postele jdu už kolem 10 a tak si dovoluju dát budík na 3:45. Byli doby, kdy jsme se děsil nepříjemnýho probuzení, když to začínalo 6. Postupem času jsem si zvyk i na 5 a i tu 4 začínám vyjímečně tolerovat, ale ta trojka vypadá na displeji hnusně. Kupodivu se mi ale daří brzo usnout a tak mám nakonec asi 5 hodin spánku, což už stačí. Ráno nemontuju nic na kolo, takže se mi daří vyjet už ve 4:15. No bude to dlouhej den, říkám si. Innsbruckem projíždim s čelovkou, a asi za hodinu jí vypínám. Světlo už sice je, ale slunce pořád nikde. Ta potvůrka se pořád něde schovávala a já tak děsně mrznul. Hlavně nohy v těch SPDéčkách. Jede si mi ale suprově. První hodinka 34 km a pak už to radši nesleduju. Snažim se moc nepřemejšlet, kolik toho mám ještě před sebou, ale jde to těžko. Za Kufsteinem se proti mě silnice trochu zvedá. Byl jsem na to ale připravenej a tak pár set výškových metrů celkem rychle zvládám. Odměnou mi je cedule "vítejte v německu" a pěkně dlouhý sjezd až k jezeru Chiemsee. Tak to jde zatím pěkně, je 8:15 a já mám podle papíru (kterej sem nechal doma, ale tohle jsme si pamatoval) 120 km. Je to sice super, ale už 4 hodiny šlapu jako pako a ještě mám před sebou víc jak 300 km. Když sem jel za Markét, najel jsem sice 360, ale myslel jsem, že jedu jen 330 a hned se fakt jede líp. Takhle sem si pořád řikal, že při nejlepšim to je 430 km. Fuj. Eště teď mě ta představa trochu děsí, jet to znova. Každopádně za Chiemsee trošku bloudim a silnice se začíná trochu vlnit. Jak horizontálně, tak bohužel i vertikálně. Nejsou to nijak zvlášť velký prďáky, ale přeci jen to člověka trochu vysiluje. Dávám ultrarychlou pauzu na snědení banánu a než se naděju, už jsem v Burgahausenu. Město se pyšní největším hradem v Evropě a můžu říct, že je fakt obrovskej. Celkově je místo moc pěkný, až na ten zařízlej Salzach. Když jsem přijížděl k městu, měl jsem v hlavě, že z Burghausenu je to asi 50 do Passou. Bejval bych na to vsadil kolo, ale ještěže jsem žádnýho kumpána do sázky nepotkal, protože bych ho prohrál. Cedule jasně ukazuje 92. No škoda, hlavně nad tim moc nepřemejšlet. To nepřemýšlení se mi trochu vymstilo, když sem stoupal a pak zas klesal několik serpentýn s doměním, že jsem špatně. No nebyl jsem a tak jsem si to dal pro velký úspěch ještě jednou. Cejtim se už trochu vyndanej a vzheledm k tomu, že sem chtěl dojet do oběda do toho Pasovaa, tak vim, že musim zastavit a koupit si vodu. Uplně idálně se mi tak objevim malej interspar, kde během pár minut kupuju pití, nějaký tyčky a jedu dál. Několik kilometrů, možná i desítek kilometrů jedu po krásný rovince nahoře nad korytem řeky. Z ničeho nic, aniž bych si všimnul, že sem klesnul, jsem ale u vody a rvu kolo po nějaký polňačce do města Brannau am Inn. Celkem hezký městečko na hranici s Německem, kde se narodil Hitler. Pro mě to ale znamelao 5 kiláků před i za městem po šílený cestě. Normálně bych si liboval, ale na tý silničce i menší štěrk je prostě vopruz. Konečně se pak dostávám na normální silnici, kde je sice provoz, ale zas se dá jet. Je to hlavní tah na Passau, a za chvilku bohužel přichází první rychlostní silnice a tak musím pryč. Gps mě vede zas cestou necestou a já toho mám už plný zuby. Jakmile jsem zahlíd zas ten hlavní tah, směřuju k němu a nehodlal jsem z něj vyjet, dokud se nedostanu do Passau. Hodinky by mě vedli zas bůhví kudy a tak je radši vypínám, abych ušetřil baterku. Sházelo mi ještě asi 40 km a scházeli mi i síly. Nakonec jsem zas musel zastavit. Nechtěl sem riskovat nějakej hlaďák a tak si u svodidla rychle dávám kus chleba a pak zas valim dál. Ještěže jsem to udělal, protože silnice se před Passau začla pekelně vlnit a kilometry ne a neubejvaly. Nakonec jsem ale do Passau dojel ještě před 14 a tak jsem rád, že jsem zatim plnil plán. V Aldi si kupuju něco k jídlu, ale fakt se snažim moc nezdžovat a jet. Passau je moc hezký město, ale při takový akci to člověk stejně moc neprožívá. Spíš mě štval ten provoz a tak jsem byl asi trochu bezohlednej cyklista, co se všude nacpe. Za trest mě ale čekalo hnus stoupání směrem do Waldkirchenu. Převod na jedna-jedna a stejně sem málem zhebnul. Ještěže mi na jednom kopci prdnul držák na láhev a já se s nim moh čtvrt hodiny je***, abych nemusel tahat láhev z batohu. Věděl sem, že pokud to nepřidělám, tak budu dehydratovanej, protože bych pil o hodně míň. Do Waldkirchenu přijíždim pořádně vyždímanej. Jak fyzicky, tak i psychycky. Strašně mě bolelo koleno a navíc jsem se děsil přejezdu přes Šumavu. K tomu se přidal ještě menší protivítr, a tak bylo o zábavu postaráno. Dost jsem před cestou laboroval, jak Šumavu přejet, ale nakonec jsem to udělal asi nejlíp, jak jsem moh. Z Wandkirchenu jsem jel chvilku na západ a pak uhnul směrem na Haidmühle. To je takový menší německý středisko. Není tam sice přejezd, ale snadno se tam dá napojit na lesní silničku, které vede až na Stožec. Připravoval jsem se na nějaký pekelný stoupání, ale naštěstí to šlo. Pěkná nová silnice a navíc, tělo už cejtilo českej vzduch a tak se i koleno trochu umoudřilo. Chvilku pak ještě hledám správnou odbočku, ale za pár minut už vidím tu naši českou orlici a pod ní nápis Česká republika. Je to nádhernej pocit. Po třech měsících zas doma a spousta kilometrů v nohou zapříčiňuje zvláštní psychický stav mezi dojetím a vyčerpáním.Normálně by se to mělo projevovat až v cíli, ale já už jsme ho asi pocítil tady. Z instrukcí od Michala vím, že teď je to chvilku pohoda. Kochám se tou českou přírodou a vim, že to dojedu. Né, že bych předtim pochyboval, ale až teď sem si tim jistej na tuty. Cesta do Volar je celkem naprd. Nějaká šotolina, pár stoupání, ale v půl 5 už si užívám první českou sámošku. Paní za kasou nesklamala a její nepříjmený "Drobný nemáte?" mě zas skoro dojímá. Nic se tady nezměnilo. Dávám chvilku pauzu, ale musim valit, ať to stihnu za světla. Přeci jen, ještě sto kiláků. Čekal jsem, že už to bude z kopce, ale opak byl pravdou. Až do Libínského sedla je to nahoru a dolů. Potom ale následuje dlouhej sjezd až do Strakonic. Až mě překvapilo, že tady jsou takový kopce. Skoro bych to přirovnal k naší Špindlerovce. Dál už mám směr jasnej a je fajn, že už aspoň některý úseky znám. Vždycky to je lepší a líp to ubýhá, když člověk zná cestu před sebou. Po Strakonicích projíždim Volyní a vzápětí (za hodinu) míjím Temelín. V Týně nad Vltavou dávám radši ještě jednu pauzu, protože se bojim, že bych dostal hlaďák a nedojel bych. Navíc by mi taky pak všude mohli zavřít a já bych někde exnul. Z Týna je trochu stoupák, ale pak krásná skoro-rovina. Je to nádhera. Slunce už je nízko a já se kochám krásnýma výhledama na Jižní Čechy. Fakt paráda. Ještě jeden sjezd do Planý nad Lužnicí, jeden malej výjezd, přejezd přes dálnici a pak už jen pár kiláčků do Turovce a vzápětí do Chýnova. Tuhle cestu už znám na zpaměť. Večerní druhá míza nastupuje a já to zas můžu kulit. Třeba to stihnu do 9-ti. V Turovci se ale zdržuju, když s kolem na ramenou musim přelejzat rozhrabanou hráz rybníka. Mě už ale nenas****. Nakonec mi to ale stejně vyšlo přesně. 21:00 brzdim před brankou babiččiny chaloupky. Babička mě vítá, ale nechápe jak sem to sem dojel. Já taky ne. Uplně mě mrazí, když si vzpomenu, jak vyjíždim a jaká to je šílená vzdálenost. Ještěže to mám za sebou. Když jdu ráno po schodech dát si snídani, pěkně mě tahaj stehna. No, čekal sem to horší. Dopoledne mě čeká další challange a to posekat babičce zahradu. No, práce na 4 hodiny. Odpoledne maj přijet naši, ale jedou ještě pro Barču do Tábora. Rozhoduju se, že zmrzlinu na nádraží si nenechám ujít a že tam za nima přijedu. Vlak jel uplně debilně a tak sedám zas na kolo. Je to 15 kilometrů, tak to snad zvládnu. Nádherně jsem si to užil. Žádnej Damoklův meč, že to nestíhám, nebo že to nedám nade mnou nevisel a tak to byla paráda. Uvítání s našima a pak společná zmrzka, která je fakt vyhlášená a zase nezklamala. Cestou zpět se stavujem v intersportu, kde si beru krabici na kolo, abych nemusel nic lepit na cestu zpět. Kola sem si fakt užil dost. V sobotu ráno se všichni hecnem a jdeme společně běhat. Byla to vážně paráda. Zas taková čistá radost z pohybu, z přírody a z toho, že sme spolu. Dopoledne pomáháme na zahradě, ale v 11:30 už babička hlásí oběd. Klasika. Snídal sem před hodinou. Odpoledne vyrážíme na pouť. Přijel už i zbytek rodiny - plzeňská i vimperská parta. Nechávám se ukecat a jdu po x letech na řetízák. Fakt na to ale nejsem, hned je mi blbě, bourací auta jsou lepší. Ještě na střelnici vystřelit všem holkám nějaký růže. Jdem už klasicky k jedný pani, která tam jezdí od doby, co jsem ještě jezdil na labutích jak vodvázanej (pro úplnost, je to dlouhou, tak 20 let). Trochu se s ní dáváme do řeči a zjišťujem, jakej má pani zajímavej život. Projezdila celej svět...... Večer grilujem. Rodiná oslava jak má bejt. Po dlouhý době pěkně český lahváče, nějaká slivovice, veselý historky a tak. V neděli jdem dopoledne na pouť, pak pěkně obídek. Všichni mi řikaj, jak sem neskutečně hubenej a tak se snažim pořádně jíst, což u babičky není problém. Po obědě všichni odjížděj a já tam zůstávám sám s tetou a malou Verunkou, kterou odpoledne beru na výlet do lomu. Večer, když mě strejda s tetou vezou do Českejch Budějovic nemůžu najít klíče od koleje. Nakonec je nachází moje mamka v nějakejch kraťasech, který už sou ve Špindlu. Budu to muset týden bez nich vydržet, než přijdou poštou. Bus z Budějek mi jede až v 1 v noci a tak si pospávám před dveřma u krabice jak nějakej bezďák. Celkem sem tam zapadal, neni to příjemná lokalita na večerní posezení. To jejich nádraží moc nechápu, zavíraj ho jen asi na 2 hodiny a navíc sem ho asi půl hodiny nemoh najít. Bus jede přesně a dokonce sem měl místo jen pro sebe

#challenge