Představa opustit na čas bílé Krkonoše a na chvilku si připomenout vůni léta jsme s Markét měli už od prváku. Nakonec až letos, v posledním ročníku, se nám to podařilo uskutečnit. Letenky jsme koupil už v prosinci přes server www.azair.eu, který parádně vyhledává nezávisle na sobě nízkonákladový dopravce. Díky tomu jsem kupoval 4 letenky ( Praha- Řím- Marrakeš a zpět Marrákeš- Londýn- Praha) za celkových cca 6 tisíc i s jedním odbaveným zavazadlem. Prostě levnější, než jet do Alp pomalu. Praha-Řím-Marrákeš 2.2. 2016
Zkouškový, práce, zábava.. a sakra, zítra letíme. Co tam budeme dělat? Prostě klasika, o který už nemá ani cenu psát. Výstup na Toubkal je jasnej a pak se uvidí. Máme pár papírů a asi 20 let starýho průvodce staženýho v mobilu– to musí stačit. Oba lety proběhli v pohodě. Drobné překvapení nás čekalo pouze v Římě, kdy jsem si všiml, že pár sedaček za námi sedí kamarádka Barča z Vrchlabí. Jak by řekl pan Lustig ,, Inu, svět je malý a o náhody zde není nouze!". Jela s malou partičkou taky do Maroka. Tak se tam třeba ještě potkáme. Do Marrákeše přijíždíme asi v 7 večer a když projdeme zdlouhavou frontou na celnici a vyměníme peníze, stojíme před letištěm jako ,,Tabula rasa".,, Hele, támhle je nějakej autobus, jo a to číslo sem myslím četla v těch papírech". Dobrý, tak za, sice přemrštěných, 100 dirhamů ( 1dirham= cca 2,5 kč) máme zpáteční jízdenku do centra (A to si někteří lidi stěžují na dopravu v Praze z letiště. Myslim, že jsem zatím z žádného nejel za 32 Kč až na druhý konec města). Už cestou se podivujeme, jak je město neuvěřitelně čisté. Teda, né, že bych moh jíst ze země, ale čekali jsme větší divočinu. Z autobusu jdeme po proudu lidí a ocitáme se na hlavním Marrákešském náměstí Jemaa El Fna, které se nachází v centru medíny (historická část města). Pozorujeme opravdu čilí ruch, prodíráme se davem okolo rozličných stánků a u jednoho si dáváme první, čerstvě vymačkaný džus. Jako správný turisti se necháváme trochu napálit, ale naštěstí to bylo naposled. Od té doby jsem jim bez smlouvání nedal ani dirham. Odmítáme několik dohazovačů ubytování a zkoušíme se sami potloukat okolo a hledat zapadlé hostely. Po 20 neúspěšných minutách to ale vzdáváme a necháváme si poradit od mladého kluka. Bere nás po několika hotelech a ubytovnách, ale až asi na 4-tý pokus se naše představy shodují s nabídkou v hostelu Rainbow. Za 60 dirhamů/osoba/noc+ snídaně v 8-mi místném pokoji. Celý hostel je luxusně barevně vymalovaný a dva správci jsou hrozně milý a přátelský. Necháváme tam batohy a jdeme na chvilku do víru velkoměsta. Bohužel nás za chvilku vír mele, protože jsme svojí nepozorností umožnil jednomu pitomcovi vytáhnout mi baterku ze zadní kapsičky foťáku. Moc si nepomohl, stála 3 dolary a měl jsme jí 2 roky. Lehce to obcházíme, načerpáváme atmosféru, ale v půl 12 už ležíme v posteli. Marrákeš-Imlil- chata Toubkal 3.2. 2016
Ráno vstáváme jako jedni z prvních. Rychle jíme jednoduchou, ale dobrou snídani a připíjíme k ní typický mátový čaj, který je typicky neskutečně sladký. Taky podle toho Marokánci vypadají- jeden pizizubka vedle druhého. Neskutečnej děs. Autobus, respektive tzv. Grand taxi, který funguje asi jako ruská maršrutka, nacházíme kupodivu snadno. Za cestu do 60 km vzdáleného městečka Imlil platíme 50 dirhamů, což je není málo. Co jsme ale tak pozoroval, tak místní platili podobně. Navíc opravdu byli aspoň fér a když jsme v městě Asni měnili dodávku, náš původní řidič za nás zaplatil zbylou jízdu, namísto toho, aby nás vydíral a chtěl další prachy, na což jsem už byl skoro připravenej. V mezipauze nás už ale stihl odchytnout jeden místní expert, který nás svojí přesvědčivostí a znalostí češtiny přiměl koupit jakýsi náramek. bylo to pár korun a nelituju toho. V Imlilu mě hned zaujalo spoustu obchodů s půjčovnou lezeckýho vybavení. Sehnat mačky, nebo cepín, by byla hračka, ale sehnat plynovou kartuši s naším uzávěrem, to chtělo půl hodiny a sebezapření při placení. Byly jen v jednom obchodě a asi jsou vážně vzácný zboží, za malou 100 g kartuši jsme vyplázli asi 140 dirhamů. Masakr, ale aspoň můžu nadále všem těm chytrákům říkat, že jsem plynovou kartuši sehnal na všech kontinentech (teda, Antarktida mi ještě chybí :/ ) a že opravdu není třeba se táhnout s benzíňákem. Podle gps trasy v hodinkách se necháváme vést ven z vesnice. I když chvílemi jdeme okolo stromu a zelených míst, všude okolo je naprostá pustina. Jen různé barvy suti a skály. Trochu nám to připomíná severní Indii. Vycházíme půl hodiny před polednem, ale teplota je vcelku příjemná na triko. Máme radost, že jsme tu v takovou roční dobu, kdy je klima takto přijatelné. Tady na horách v 1600 m n. m. to nebude tak hrozné ani v létě, ale dole by člověk z toho cestování měl vzpomínky jen na propocené triko a mdlo před očima. Cesta se pomalu klikatí, až po půl hodině přichází k posledním hliněným domům a přesouvá se ze svahu na dno vyschlého koryta řeky. Zde jen lehce zaváháme s orientací, ale jinak zbytek trasy pokračujeme po zcela jasné pěšině. Z koryta stoupáme do svahu, kterým mírně stoupáme hlouběji do údolí. Čas od času mineme několik ovcí, které vytrvale spásají zbytky trávy mezi zakrslými keříky. Po necelých dvou hodinách přicházíme zpět ke korytu říčky, která již není schovaná pod vrstvou sutí, ale strmě proudí skalním korytem. Okolo ní je několik budov, které nabízí chlazené nápoje a nějaké sušenky. Je nám jich až líto, když kolem nich procházíme bez povšimnutí. Je vidět, že tu žijí opravdu jen z turismu, který tu ale v tuto dobo příliš nebují. Už máme ale hlad a tak kousek nad nimi stavíme a jíme bagety, které ještě včera mazala Markét v Praze. Cesta vede v konstantním sklonu svahem až k chatě Toubkal. Markét je nějak špatně, ale i tak jdeme celkem rychle. Někteří psali až o 8-mi hodinách chůze, my jsme tu za 4,5 i s obědem. Po sněhu tu nejsou skoro ani památky. Už včera si kluk z hostelu stěžoval, že tu půl roku nespadla ani kapka a i tady na horách to je vidět. Lidi nám později říkali, že normálně se chodí z Imlilu na skialpech, teď je tu trochu zmrzlého ledu na severních stranách hor a pár bílých fleků v těch nejvyšších partiích. Tady je to ale mnohem větší problém, než u nás. Když nejede lanovka, je to blbý, ale když není voda na žití, je to horší. Procházíme kolem velkých chat, které jsou postaveny z materiálu z okolí a jsou tak z dálky téměř neviditelné. Místa na stany byly o kousek níž, ale nám se už nechce vracet a tak doufáme v nějaké místo nad chatou. U průzračného ledopádu nabíráme ledovou vodu a o pár desítek metrů dál se nám daří najít malé místečko pro náš kapesní domov. Jak zašlo slunce, je najednou kosa a tak jenom hbitě vaříme těstoviny a rychle pod náš společný spacák. Jebel Toubkal- jezero Ifni 4.2.2016 V noci je vážně celkem kláda (ve stanu bylo podle hodinek -6°C), a tak se neustále převalujeme a budíme. Měli jsme zas jenom jednoho Sira Josefa a pod nás jenom mrzáka z Číny. Jsme ale trubky a měli jsme si na sobě nechat péřovky. Ale i tak to nebyla úplně špatná noc, rozhodně ani do top 5 by se nevešla. Když náš budík v 6:30 zvoní, oba prohodíme ,,konečně" a s radostí jdeme balit a zahřát se cestou na vrchol. Než se vykopeme, míjí nás několik skupin, které ale všechny do hodinky předcházíme. Někteří jsou trochu vypruzení, když je Markét, s úsměvem předejde a ještě pozdraví. Cesta vede velmi jasně údolím až do jeho konce, kde je možnost jít na vrchol z leva, nebo zprava. Po mírném zaváhání volíme pravou variantu ( z pohledu výstupu) a nakonec se rozhodujeme jít zatím bez maček. Většina ostatních už je má, ale cesta je ve svahu celkem vyšlapaná, a tak při troše opatrnosti není výstup o nic pomalejší. Stejně by jsme je na místě, kde cesta přechází na hřeben museli sundat, protože odtud už není sníh vůbec žádný. Je trochu chladno, ale spíš tak akorát, aby se člověk moc nepotil, široko daleko už nikdo není a my si výstup a výhledy dosyta užíváme. Když už myslíme, že jsme na vrcholu, objeví se ještě jeden ostrý hřebínek a vrcholové plató, ale už je to jen pár minut. Vršek je placatý a vzdáleně nám připomínal Ben Nevis. Fotím o 106, vrcholová sušenka a ve chvíli, kdy přichází první skupinka, vrchol opouštíme. U sněhového pole si mačky nazouváme, abych je nenesl zbytečně, ale dolů byly přeci jen celkem vhodný. Na druhou stranu, šlo by to i bez nich. Celkově za čtyři hodiny už jsme zase u stanu. Na vrchol je to asi 3 km a necelých 1000 výškových metrů. Všechno balíme a vydáváme se zas dál. Náš cíl je přejít hlavní hřeben Vysokého Atlasu na druhou stranu. Dlouho jsme se dohadovali, jak bude následující trasa asi vypadat, ale nakonec přišlo na nejhorší a my jsme museli vystoupat do 3750 m vysokého sedla. Vzhledem k předchozímu výstupu a taky batohům, které už znovu musíme nést, je náš postup výrazně pomalejší. Za odměnu nám jsou ale krásné výhledy, které si vychutnáváme spolu s obědem kousek za sedlem. Shora vidíme i jeden z našich cílů - Lac d´Ifni, které vypadá zdánlivě blízko. Cesta se klikatí jako zmije dolů údolím a člověk do poslední chvíle netuší, kudy pěšina povede. V tak velkolepé krajině je rozměr zcela relativní. To, co se nám zdá jako vzdálenost, co by kamenem dohodil, jdeme půl hodiny. ,,Už jen támhle k tomu kamenu a pak už je to kousek..".. ale zdání klame a tak to vypadá, že jsme se ani nepřiblížili. Není se na druhou stranu čemu, divit, když scházíme asi 2300 výškových metrů. Nohy nás už bolí fest a to jdeme z kopce. Cesta je nesmírně kamenitá a jsme v tu chvíli rádi za naše těžké pohory. Na dno údolí docházíme již pořádně zmoženi a tak jsme rádi, že už to suchým kamenitým korytem není k jezeru daleko. Trochu váháme s tím z jaké strany vede cesta, ale nakonec táboříme na malé terase blízko břehu. Původně jsme doufal, že by jsme mohli dojít ještě kousek dál, ale je skoro půl 6. K mému překvapení zjišťuji, že jezero je neprůtočné, což na pití není rozhodně ideální. Máme sice filtr a becherovku, ale když na mě ze svahu zamával místní pastevec s hadicí tekoucí vody, dost se mi ulevilo! Dal jsme mu za to všechny drobné, co jsem měl (asi 8 drh). Za chvilku ale stejně ještě přišel dolů a chtěl nějaké peníze za to, že mu spíme na hliněné terásce. Už jsme bohužel neměl žádné drobné, ale dal jsem mu českou desetikorunu a tyčinku Corny a vypadal, že je spokojenej. Bylo nám ho až líto. jezero Ifni- Amsouzart- Aulouz- Tinhir 5.2.2016 Ráno stáváme brzo, aby jsme se co nejdřív dostali do vesnice, odkud by jsme snad měli stihnout nějakej spoj dál. Ideálně jsme chtěli až do Tinhiru u soutěsky Todra. Těch pár vytištěných papírů se ukázaly jako celkem dostačující zdroj informací, kde co je. Cestou k vesnici si připadáme jako na Marsu, široko daleko žádná zeleň. Až když scházíme dolů k řece, konečně vidíme první stromy a políčka. S vodou se tu opravdu šetří. Procházíme několika vesnicemi a kocháme se několika rozkvetlými stromy. Zase jsme trochu v Indii. Lidi mají sice jinou barvu a ženský šátek přes hlavu, ale jinak jsou úplně stejní. Podobné jsou i stavby- hliněné, vždy připravené pro rozšíření na další patra, bohatší domy mají na ploché střeše satelit, ale téměř všichni nějakou hromadu hnoje poblíž. Na asfaltovou silnici dorážíme asi půl 11, ale autobus by měl jet za 20 minut. Nakonec stíháme v poklidu vypít čaj, abychom teprve v půl 12 vyrazili klikatou silnicí k městu Aulouz. Řidič vypadal na první pohled celkem sympaticky, ale po 15-ti minutách nám už pil krev. Neustále zesiloval a zeslaboval jekot (zřejmě nějaká místní hudba) z repráků, telefonoval, zastavoval, rval se, pokecával, no prostě dělal všechno možný, jen ne v poklidu řídil. Debilních 60 km, jsme jeli asi 3 hodiny. V městečku Aulouz, který už v podhůří hor jsme trochu zkejsli. Když už jsme konečně našli někoho, kdo věděl, jak jedou spoje, zjistili jsme, že náš směr nepatří zrovna k těm frekventovaným. Autobus jel až v 6 večer a to ještě prý 50/50. Poradil nám, ať se přesuneme o 30 km dál, že tam stavět bude určitě, případně by tam mohl jet i nějaký dřív. No, radost jsme z toho moc neměli, protože takhle bylo jasný, že se do Tinhiru nedostaneme. Spoj byl pouze do, hollywoodem oblíbeného, města Ourazazate. Jiný spoj stejně nakonec nejel, ale aspoň jsme měli čas na čekání trochu rozkouskovaný. Koupili jsme nějakou zeleninu, a hlavně česnek, který Markét už nutně potřebovala, protože jí boleli uzliny. Česnek to byl vážně pořádný a uzliny do dalšího dne vážně vyléčil. Bus byl poměrně komfortní a celkem na čas nás zavezl do zmiňovaného města. Na autobusáku zjišťuji, že né všichni vystupují a tak se ještě pro jistotu ujišťuji, kam autobus míří. Po chvilce dohadů a různých výslovnostních ujasnění se dozvídám, že spoj jede přes Tinhir. Ty vogo, paráda. Ušetříme aspoň ráno čas, jen sehnat nějaký ubytování ve 2 ráno bude trochu blbý. Naše obavy se ale naštěstí ukázali jako liché, protože ochotný místňák nám dohazuje pokoj za 60 drh pro oba. Sice spíme více méně v cele, ale komu by to v tu hodinu a za ty prachy vadilo. Tinhir-soutěska Todra- odjezd Marrákeš 6.2.2016 Něco jsme předchozí den naspali v autobuse, a tak se po 5-ti hodinách spánku probouzíme celkem vyspalí. Já jdu ráno, jako správný lovec sehnat něco k snídani a Markét jde zkusit odvahu do koupelny. Zase máme opravdu nutkavé pocity, že jsme v Indii. Po snídani následuje celkem odysea nákupu zpátečních jízdenek do Marrákeše. Jsou prý nějaké prázdniny, a tak jsou spoje celkem plné. Nakonec jsme nuceni koupit si lístek do Rabatu, s tím, že můžeme vysednout v Marrákeši. Rozdíl dělá asi 250 kč pro oba, což je sice dost, ale ne tolik, aby jsme si museli kvůli tomu měninili plán. Ještě než nastupujeme do ,,gránd taxi" směr soutěska musíme odolat velmi zručnému obchodníkovi s nějakými šperky. Byl fakt milej, ale jeden náramek už jsme zbytečně koupili. I přesto, že jsme jeli tágem, platíme pouhých 8 drh do 15 km vzdálené osady, která leží přímo před nejužším místem soutěsky. Už cestou valíme oči na obrovské palmové lesy, ale když vystoupíme z auto, mohutnost okolních stěn nám vyráží dech. Říčka Todra ve stejnojmenném údolí prořízla kaňon jako nůž máslem. Stěny jsou téměř kolmé a dosahují několik stovek metrů. Už chápu, proč je to tu vyhlášená lezecká oblast. Prsty mě svrbí a hlava odolává nabídce půjčit si lezeckou výbavu, ale nakonec raději volíme variantu pohodového výletu. Stejně by ve finále jedna vylezená bezejmenná sportovka neukojila mojí touhu. Přeci jenom, už jsem pár vyhlášených oblastí v Alpách a v USA viděl, ale tato je jím naprosto rovnocenným konkurentem. Procházíme se spolu s menším davem turistů a z neustálého obdivování vysokých stěn nás až bolí za krkem. Celý kaňon je dlouhý několik desítek kilometrů a lze jím projet autem, nicméně nejdramatičtější úzká část pouze několik set metrů. Těsně předtím, než vycházíme do širokého údolí nás znovu zastavuje chlápek, co nám chtěl půjčit lezeckou výbavu a ukazuje nám místní novinku v podobě feraty. Vypadá jednoduše a když mu sděluju, že si jí vylezu jen tak, nechce mě tam pustit a tak nakonec nedělám drama a kašlu na to. V našich kouzelných papírech jsme měli popsanou ve třech větách i doporučenou vyhlídkovou trasu. Když odbočujeme na malou pěšinu, všímáme si skupinky lidí, která je nám povědomá. Je to část party, co jsme potkali v Římě. Taky jdou objevovat okolí kaňonu a tak jdeme společně. Vyprávíme si zážitky a předáváme typy. Trochu jim závidím lezení a ,,hajlany". My jsme ale zas byli na Toubkalu, a slibuju si, že za lezením se sem ještě vydám. Suchým údolím vycházíme do oblého sedla, kde jsou nádherné výhledy do kraje. Mám pocit, jako bych některé pohledy už znal z přednášek geomorfologie. Reliéf je zde velmi složitý- různě orientované vrásy, zlomy, kuesty, stolové hory. Na nevýrazném vrcholu nacházíme kamenné závětří a tak zde rozkládáme skromný piknik. Posilnění poté vyrážíme směrem dolů. Stezka se nám po chvíli ztrácí, a tak bereme za vděk vyschlému korytu řeky. Ani si nejprve neuvědomujeme nezamýšlené novátorství, protože jsme vymysleli novou sportovní disciplínu tzv. dry canyoning. Různé seskakování četných stupňů, přeskakování z kamene na kámen má opravdu něco do sebe. Sranda je to do té doby, než docházíme na konec údolí, které je zakončeno "suchopádem". Po prvotním zděšení a následném drápání a prodírání se, zanedlouho stojíme na normální cestě, po které pohodlně scházíme až zpět na konec osady. Zde se loučíme s našimi novými kamarády a stopujeme první velké taxi zpět do Tinhiru. Znovu se nám potvrdilo, že je někdy lepší nic nevědět, protože o to větší a příjemnější je pak překvapení, než když si člověk přečte několik oslavných ód, které ve finále nesplní očekávání. Odpoledne ještě stíháme projít městečkem, které je zrovna plné lidí díky sobotním trhům. Máme celkem dost času a tak si v parku vaříme bohatou večeři do autobusu (marocký kuskus přivezený z Čech). Park je kupodivu celkem zachovalý a je vidět, že zde lidé často tráví čas. Většina laviček je obsazená, místní děti se tu s neskutečnou hbitostí projíždějí na starých kolečkových bruslích a staří pánové vysedávají na kamenném plotě a hrají jakousi místní podivnou hru s kameny. Před odjezdem ještě stíháme jeden mátový čaj, při kterém máme zajímavý rozhovor s jedním Berberem. Nebyl vtíravý, byl vtipný a hezky mluvil. Jakoby nám chtěl sdělit, to, co na cestách už dlouho pozorujeme. Všude jsou dobří a zlý lidé, neměli bychom tak proto nikoho soudit jen proto, že patří k nějaké skupině lidí, která je v něčem špatně proslulá. Autobus odjížděl celkem na čas. Nebyl tak pěkný, jako ten z předešlého dne, ale stejně lepší, než to, co jezdí občas do Špindlu. Škoda, že už jsme cestou nemohli pozorovat krajinu, protože už byla tma, na druhou stranu jsme ale z autobusu viděli nádherné zářivé nebe. Snažíme se co nejdříve spát, protože nás čeká dlouhá noc.
Marrákeš- Essouira 7.2.2016
Usnout se nám podařilo vcelku rychle, ale před 12 už jsme vzhůru. Je to proto, protože jsme přejeli z klidných rovin k Vysokému Atlasu, který je nutné v nekonečných serpentinách přejet. Autobus šplhá do výšky téměř 2500 m, aby následně sklesal do 500 m. Asfalt je dobrý, ale jinak je to peklo. Nebýt noci, zvracel bych po deseti minutách. V jednom kuse se kymácíme ze strany na stranu. Obyčejná taška se tak ukázala jako poměrně nevýhodné zavazadlo do autobusu, protože její obsah za chvilku hledáme po celé uličce. Za toto zjištění však bohužel zaplatili moje brýle, naštěstí z Číny za 1,2 dolaru, které tam zůstaly. Asi v jednu ráno stavíme na pauzu. Na to, že byla hluboká noc, žilo to tam jako ve dne. Mraky různých restaurací, zelinářů, potravin, masen atd. Odsud už to byla už jen hodinka a půl do Marrákeše. Dostali jsme se na oplocené nádraží, kde to taky překvapivě žilo. Nějaký autobus asi blbě parkoval a tak asi deset autobusů troubilo pět minut, než se pohnul. Nechtěl bych bydlet poblíž. Byla celkem kosa, tři ráno a ještě jsme se dozvěděli, že normální autobus ve 4 nejede a musíme čekat do 5-ti. Super. Co člověk může dělat. Naštěstí ale už ve čtyři bus otevřeli a my tak můžem v klidu spát na sedačkách. Doufali jsme, že u moře budeme do 3 hodin, ale ten courák se tam drkocal asi 4,5. a to to bylo jenom 180 km po nádherný rychlostní silnici. Bylo zajímavý cestou pozorovat měnící se krajinu. V okolí Marrákeše je všechno naprosto vyprahlý a je tomu tak dalších 100 km k pobřeží. Pak najednou, jako by jsme projeli nějakou tajemnou hranici, všechno je najednou mnohem zelenější. Do té doby bylo vidět zoufalý boj o vodu a najednou sady olivovníků, pomerančů atd.. V devět přijíždíme na nádraží a necháme se ujmout nějkým podivným frajírkem, který nám chce dohodit ubytko. Byl mi nesympatický a když navíc projdem několik hostelů, které se nám nelíbí, snažíme se ho zbavit. Šlo to těžko. Byl asi nasranej, ale my se ho o nic neprosili. Jen, co jsme se ho zbavili, nachomýtnul se další. Mnohem sympatičtější borec, co si nes pár piv v ruce. Dovedl nás do malého hotýllku, který měl krásný výhled na moře. Horko těžko jsme usmlouvali pokoj za 130 drh, ale o to víc mě nasral borec, kterej chtěl 20 drh, že nás tam doved. Když mi následně ukazoval, kde je směnárna, a říkal, jakou má s semnou další práci, aby jako vysvětlil, že si ty peníze zasloužil, nevydržel jsme to. Je to prostě v Maroku divně zařízený, že nemaj provize rovnou od hotelů a musej škemrat od lidí. To přece není služba pro mě, že mi ukáže hotel. Je jich tady asi milión a mě je jedno, kde budu spát, nejsem blbec abych si žádnej nenašel. Je to služba pro ty v hotelu, těm dělá službu, že nás tam doved. Dost jsem na něj nastoupil a nakonec nic nechtěl. Né, že bych byl lakomej, možná trochu, ale hlavně mi to prostě nepřišlo správný. Jen co jsme si dali příjemnou snídani na terase, vyrazili jsme do města. Město je poměrně mladé, cca 19. stol, ale má historický nádech. Je vidět, že je zde, asi celoročně, poměrně dost turistů, protože jen stěží jde najít uličku bez nějakého prodejce suvenýrů, nebo místních dobrot. Proplétáme se tou spletitou mozaikou až do přístavu, kde je trh s rybami. Je krásně vidět, jak se rybí druhy liší od těch, co jsme viděli na podzim na tržišti v Cudžiki v Tokiu. Jedno ale mají společné. Všude zbytky rybích těl, krev a zápach. Asi nejhlavnější důvod naší návštěvy zde bylo ale něco úplně jiného. Essauira je vyhlášená svými stabilními vlnami. Vydali jsme se proto směr hlavní pláž, najít nějakou půjčovnu se surfama. Hned na kraji nám je ale jasné, že je něco špatně. Malé vlny jen tak líně šplouchají na pozvolný písčitý břeh. V první půjčovně ale zjišťujeme, že předpověď hlásí výrazné zlepšení a to hned od zítra ráno. Děláme tedy alespoň průzkum trhu, ale víc než cena nás v tu chvíli zajímal hlavně otvírací čas, aby jsme stihli nějaký rozumný autobus zpět do Marrákeše. Procházíme dlouhou pláží až ke stanovišti s projížďkami na velbloudech, čtyřkolkách a já nevím ještě s čím. Lákali nás na výlet k domu Jimmyho Hendrixe, ale pro nás byla hlavní atrakce surfování a to nám stačilo. Cestou mě pak odchytl sympatický černoch, který prodával brýle. Já jako mžourající turista jsem byl dokonalá oběť. Byl ale fakt sympaťák a nakonec jsem si za 10 drh nějaké koupil. Nejdřív neměl na rozměnění a tak už mi je dokonce chtěl dát zadarmo, ale to jsem přijmout nechtěl. Když už jsme byli na pláži, nemohl jsem vynechat koupání v Atlantiku, kdyby to náhodou další den nevyšlo. Musel jsem ujít asi sto metrů, voda nic moc, ale stejně to stálo za to. Dali jsme si pozdní oběd na hotelu a pak vyrazili zpět do města nakoupit nějaké suvenýry. Nekonečné ulice nabízí opravdu spoustu zajímavých věcí od nádherných vyřezávaných dekorací, přes ručně šité a designové kožené doplňky, barevnou keramiku , až po spousty koření a bylinek. V té změti věcí jsme nakonec koupili nádherný malovaný talíř za 15 drh a malý tajin ( talíř z pokličkou, na kterém se vaří a podává klasické marocké jídlo. Jde většinou o dušenou zeleninu s nějakým masem). Já jsme si koupil za 10 drh parádní pletenou čepici, no a pak už jenom věci z koření. Nakoupili jsme nějaký mix, berberské kary, nějaký čaj, neskutečně silné čisté krystaly echinacey a nakonec zázrak v podobě čisté esence "amber"(nevim, jak by měl vonět jantar, je to něco jinýho). Nevíme, co to bylo za vůni, ale v podobě malého mýdla člověk dostal neskutečně příjemnou a trvající vůni. Všechno jsme smlouvali dost na krev a bylo vidět, že na tohle moc nejsou zvyklí. Některým pak jakoby svitlo, když zjistili že jsme z Česka. Na nás si prostě nepřijdou. Jsme celkem unavený a tak jdem brzo spát. Přeci jen nás ta jízda sem trochu zmohla. Večer začíná dost slušně foukat, tak to snad další den vyjde. Essouira- Marrákeš- 8.2.2016
Ráno časný budíček, snídaně zase s parádním výhledem, ale dnes jen přes okno. Pořád fouká, což je dobře. Všechno balíme, ale věci si necháváme v pokoji, ještě jsem přijdeme. Autobus nám jede v 12:30 a je to z pláže přes hotel stejně po cestě. Město je takhle po ráno ještě ospalé a tak se obáváme, že lidi z půjčovny tam v 9 nebudou. Nemýlili jsme se. Nebyli. Po 20 minutách čekání přecházíme ke konkurenci, která už aspoň otevřela. Nakonec si mi daří usmlouvat jedno prkno a dva neopreny na 1,5 hodiny za 100 drh, takže paráda. Vlny jsou výrazně větší, než předchozí den, ale postupně se zvětšovali. Někdy byl už jenom výkon, dostat se přes ně. Abych to shrnul, byla to paráda. Moc nám to teda nešlo, postavit se mi podařilo tak třikrát a to ještě na několik sekund. Je to ale prča a v kleku. Je to vážně rychlost, když člověka čapne nějaká pořádná vlna. I když jsme měli neoprény, přeci jen byla docela kosa. Bylo ideální, že jsme měli jedno prkno dohromady a aspoň si člověk oddychnul. Gopro se nám vybilo asi po minutě ve vodě, takže žádný zábavný videa nemáme. Báli jsme se, že nám i čas bude připadat krátkej, ale vzhledem k tý kose nám to celkem stačilo. Už se těšim, až se podíváme někam na Bali. No a pak už ahoj Essauiro, pro batohy na pokoj, rychlá smlouvačka o nějaký koření a na autobusák. I když nám říkali, at přijdeme o půl hodiny dřív, nenapadlo nás, že to zrovna tady poprvé bude potřeba. Sedáme si do busu jako úplně poslední. Máme kliku, že nám "stevard" vyhandloval jednu sedačku, autobus je úplně plný. Cesta zpět byla naštěstí o něco rychlejší a my už v půl čtvrté vystupujeme na známém nádraží. S domněním, že směřujeme k našemu známému orientačnímu bodu- mešitě Kotoubia jsme vyrazili do centra mediny. I přesto, že jsme se trochu sekli, měšita to byla jiná, nicméně směr přibližně stejný. Prošli jsme si alespoň nové uličky. Když jsme se konečně správně nasměrovali, zamířili jsme přímo k našemu hostelu "Rainbow". Příjemný klučina nás pouští dovnitř, ale po chvíli hlásí plno. Ukecáváme to ale na spaní na střeše, kde jsem stejně tajně chtěl spát a ještě jsme ušetřili 20 drh. Moc se ale v hostelu nezdržujeme a jdeme zpět do města. Trochu si projít uličky, načichnout atmosféru a utratit poslední peníze. Různými uličkami se potloukáme několik hodin a kupujeme různé drobnosti, většinou jídlo. Ztrácíme se a bloudíme mezi neskutečným labyrintem uliček, až konečně přicházíme zpět na hlavní náměstí, kde si dáváme výborný tajin. Okolo 11 už jsme zpět na střeše, trochu přebalujeme věci a hned jak se trochu uvolní místo na gaučích, zabíráme je a jdem spát. Ráno jsme pak už jen nasedli na bus a odfrčeli na letiště. Dovča to byla sice krátká, ale parádní. Zase sme za pár dní toho stihli sice dost, ale bylo by o dos příjemnější mít na každou destinaci o den dva navíc. Ještě nás lákala poušť u města Merzouga, ale tu dáme příště, až pojedeme za lezením do Todry. Doufám! Každýmu bych Maroko doporučil. Za málo peněz a poměrně blízko skýtá nesmírnou exotiku a širokou paletu přírodních a kulturních zážitků.