Už před příjezdem domů jsem si říkal, že by možná bylo fajn, někam v červnu vyjet. Ani si snad nepamatuju, kdy jsem v červnu, nebo červenci nikam nejel. Pořádně jsem ani nevěděl kam a spíš sem tak jen čekal na letenky. Nakonec přišla akce u WizzAiru a z ní se vykrystalizovali dvě možný destinace- Pyreneje a Skotsko. Osobně jsem nejdřív chtěl asi spíš na jih, ale Markét mě přehlasovala, že už má léto 4 měsíce a že se tam upečem. Měla pravdu. Sobota 10.7.2015
Linka Vratislav-Glasgow operuje až od podzima a tak jsme museli až do Poznaně. Naštěstí nás Markéty mamka odvezla do Walbrychu, kde jsme nastoupili na vlak, který nás tam za pár korun odvez (asi 60 zlotých oba-350 kč). V Poznani jsme měli trochu času a tak jsem se aspoň zaskočili podívat do centra. Celkem příjemně nás překvapilo. Narychlo jsme stihli projít i muzeum města, který bylo ten den zdarma, ale pak už jsme upalovali na zastávku na letiště. Do Glasgow přilítáme kolem 23 hod. Ještě doma jsem si vyhlíd pěknej lesík, ale vzdálenost přistávací dráhy trochu zkresluje a tak je to celkem kus. Skotsko nás navíc vítá tím asi nejtradičtějším způsobem- chčije. Když najednou na chvilku přestává rychle to kempíme vedle nějakýho mostu. Na tu bídu, fajn místo. Neděle 11.7. 2015
Ráno neprší- hurá. Plán je -vyměnit peníze, koupit bombu, repelent a dostat se do výchozího místa treku "West Highland way". Vyrážíme směrem do centra, vůbec nemáme páru, jak je to daleko. Nemáme peníze na autobus, všechno je zavřený a i když by nám v trafice eura vyměnili, tak máme jen 50-ti eurovky. Nezbejvá než si to štrádovat dál. Asi po hodině chůze potkáváme na zastávce Inda. Ptáme se, jak je to daleko do centra. Mává rukou, že je to hodně daleko. Ptá se, jestli tam chcem jít pěšky. Vysvětlujeme mu naší situaci a on nekompromisně řekne, že nikam nejdem a že nám ten lístek zaplatí. Chvilku se s ním dohadujeme, ale trvá na svém. V autobuse nám nakonec kupuje celodenní lístek. Neskutečnej zážitek, je fajn vědět, že jsou na světě i takhle ochotný a nezištný lidi. Byl to Sikh, kterej se staral o stavbu novýho kláštera v Glasgow. Přijíždíme k pěknýmu vlakovýmu nádraží a jsme fakt rádi, že jsme jeli busem. I tak to trvalo skoro 40 minut. Celý dopoledne trávíme šmajdáním po centru, hledáním bomby, repelentu a výměny peněz. Nejdýl nám ale trvalo najít ,,íčko". Lidi a cedule nás posílali sem tam a mi už si začínali myslet, že by bylo snažší najít Lochnesskou příšeru. V infu byly trochu nepříjemný, ale nakonec z něj dolujem nějaký informace a hlavně si fotím mapu treku. Díky celodenní jízdence se dostáváme zpět na okraj města, přecházíme velký most přes řeku Clyde a pak byl plán začít stopovat směrem na Drymen. Bohužel, docházíme k tří-proudový dálnici bez krajnice. Ten den nemáme už nervy jít nazdařbůh podél silnice a čekat jestli tam nebude lepší místo. Vzdáváme se a jedem kus vlakem do městečka, kde pak snadno stopujem auto až do Drymenu. Drymen je cílový městečko pro druhou etapu, ale vzhledem k naším časovým možnostem, volíme ho jako začátek naší cesty. První část je prý stejně nezáživná rovina. Ve vesnici nic zajímavého není a tak konečně až kolem čtvrté odpoledne vyrážíme. Cesta se pozvolna vine na sever a my máme možnost prvních výhledů na zelenou krajinu kolem. Procházíme pře několik luk s pasoucíma ovcema, přecházíme říčku a lehce stoupáme až na vrchol Conig Hill. Jak se později dovídáme, tento nevinný výšlap byl jedním z největších na celém treku. Je sice teprve šest večer, ale dole pod námi začíná jakási rezervace, kde je zákaz spaní mimo kempy. Jedná se v podstatě o jedinou oblast na celém treku, jinak člověk může spát, kde chce. Raději to tedy kempíme na vršku, mezi spoustou kozích bobků, za to s parádním výhledem na Loch Lomond, který leží hned pod námi.
Pondělí 12.7. 2015
Probouzíme se sice brzo, ale prší. Sakra, to se nám moc ven nechce. Ustává až v půl 9, a tak vše rychle balíme a vyrážíme dolů. Za chvilku ale stejně začíná znovu kapat a s menšími výkyvy se nás takové počasí drží až do odpoledne. Cesta se vine podél pobřeží a střídavě se mění malá lesní pěšinka, lesní cesta a asfalt. V čase oběda docházíme do osady Rowerdennam, kde nacházíme krásný přístřešek. Můžeme se tak aspoň v klidu a suchu najíst. Cesta pokračuje ve stejném duchu i odpoledne jen přibývá více té pěšinové části. Jednou stoupáme asi 150 metrů nad hladinu jezera, ale jinak se jí držíme téměř neustále. Odpoledne docházíme k hotelu Inversnaid, kde se nachází moc hezké vodopády. Celkově jsme jich je v té zelené džungli spousty, ale tyhle byly zatím největší. Konečně nám taky trochu vysvytlo sluníčko a tak si tam dáváme malou pauzu. Sušíme stan a hrajem Dobble. Ten den nás už čekalo jen asi tři hodinky krásnou stezkou, která velmi těsně kopírovala jezero. Svah byl mnohem strmější, občas i trochu skalnatý. Navštívili jsme dokonce jednu malou puklinovou jeskyni, ale kam se hrabe na naši Krakonošovu klenotnice. Večerní nízké světlo spolu s nekonečnou zelení vytváří krásnou atmosféru. Když přicházíme k ústí jedné malé říčky, objevujeme nádhernou písečnou pláž s krásným místem na spaní. určitě zase jedno z nejhezčích míst. Malé ostrůvky stromů v jezeře, rozkvetlé louky a západ slunce - romantika jak blázen. Škoda jen, že voda byla tak mělká, že by člověk musel jít kus od pobřeží, aby se celý ponořil. Na to, abych šel 100 metrů od břehu, ale byla zas moc studená a tak se spokojujeme s malým opláchnutim. Úterý 13.7. 2015
Ráno je o něco úspěšnější, než předešlý den a my už ve čtvrt na devět vyrážíme. Na začátek obcházíme malý kopeček a chvilku hledáme cestu podmáčenýma loukama, ale ani né za hodinku už procházíme kempem, kde se už loučíme s jezerem Loch Lomond. Lehce stoupáme a výjimečně směřujeme místo na sever západním směrem k město Inverarnan. Předchozí den jsme nepotkali moc lidí, za to dnes jsme se přímo trefili do nejfrekventovanějšího odchozího času z kempu. Neustále tak někoho předcházíme. Mírně stoupáme po zelených loukách a hledíme na okolní oblé vrcholy, kterým dominuje Ben Lomond. Cesta je pěkná a jdeme celkem rychle. Jíme až u řeky Fillan před městečkem Tyndrum a máme v nochách asi 23 km. Markét pořádně bolí chodidla, protože v podstatě nemá vložky do bot. Po dobrém obědě a schlazení v řece to jde ale zas o něco lépe. V blízkém městě navštěvujeme vymazlené infocentrum a zjišťujeme, že by nám počasí mělo vydržet až do čtvrtka- to by jsme měli stihnout. Kupujeme tady taky aspoň chleba a kolu a jedno jabko. Takovýto nákup stál 160 Kč, což není úplně levný. Ještěže máme většinu jídla s sebou. Jsme prostě Češi, ale co má bejt. Díky tomu se můžem podívat třeba ještě někam a nezrujnuje nás to. Z města mírně stoupáme do nedalekého pasa a pak následně přecházíme rozsáhlé zelené planiny. Jdeme celkem svižně a i já se musím krotit, abych nefňukal, že mě bolí nohy. Nakonec se nám daří dojít až k osadě Bridge of Orchy, kde ale už není místo na stan a tak pokračujeme ještě kilometr nahoru. Odměnou je nám krásný výhled a malý potůček na opláchnutí bolavých nohou. Mají na to právo, ušli víc jak 40 km. Středa 14.7. 2015
Ráno máme ještě svižnější, než předchozí den. Poprvé na nás začaly trochu víc útočit ty šílený "midges" (kousavý muchničky) a tak jen rychle balíme a snídáme až asi za hodinu chůze. Procházíme kolem menšího jezera Loch Tulla a pak pokračujeme jen mírně zvlněnou rozlehlou krajinou. Stejně jako předešlí den se často míjíme se skupinou skautů. Jdeme celkem svižně a tak už před obědem docházíme do krásného údolí Glencou. Menší pauzu si dělámu u hotýlku Kinghouse, kde nám pěkně pózuje místní sob. Údolí je stále dost zelené, ale už mu dominuje několik mírně skalnatých vrcholů, a tak je na co se dívat. Oběd dáváme až před "pekelným" stoupáním pod Devil´s bridge. Ještěže jsme moc nestudovali ten popis cesty, který máme z Čech. Celkově to popisují jako těžší verzi GR20 na Korzice (náročný 18-ti denní trek s převýšením kolem 11,5 tis m). Skutečnost je ale přesně opačná- cesta je téměř vždy pěkná polňačka, nebo pěšina a celkové stoupání je asi 2500 m. Pár set metrový výšvih zdoláváme bez problému a pak už jen dlouze klesáme do vesničky Kinlochleven. Je krásný počasí, ale nohy už bolej. Nacházíme malej krámek "cooperative food", kde jsme připravený na nejhorší, ale objevujeme zázračný koutek se zbožím, kterýmu brzy vyprší datum spotřeby. Nakupujeme za 3 libry, ale máme toho mraky. Nějak cítim uzliny, tak kupuju česnek, pak jsme asi za 12 korun koupily super malej dortík, nějakou sladkou limonádu, chleba atd.. Paráda. Chce to trochu přemlouvání, ale nakonec vyrážíme zase dál. Z města musíme nezvykle stoupat, nicméně nám to dává možnost výhledů do údolí. Je mnohem zařízlejší, než ostatní a na jeho dně je krásné jezero. Po menším výstupu jdeme ještě asi hodinku a zaleháváme u starého rozbořeného statku. Máme nádherný západ slunce a zase přes 40 km v nohách. Markét ten den šla už radši v sandálech a tak nohy bolí o něco míň. Čtvrtek 15.7. 2015 Ráno vstáváme o něco dřív, protože máme smělý plán dojít do Fort Williams a zároveň zdolat nejvyšší vrchol Spojeného království - Ben Nevis. Balíme stan a ještě za měkkého světla vyrážíme směrem dál do údolí. Kopce jsou kolem nás vyšší, ale pořád stejně zelené. Pořád obdivujeme, kolik je všude vody. Každých pár metrů je potůček a suchopýr, jako ukazatel podmáčené půdy všude okolo. Celé dopoledne obcházíme horu Meall a'Choire, ale v 11 hodin už necháváme většinu našich věcí u ochotné paní v kempu pod kopcem. Bereme jen nezbytné věci na výstup a valíme nahoru. Markét do toho šlape a všechny předbíháme. Jen co chci nabrat vodu, nebo udělat fotku, musím jí regulérně dobíhat, čímž deprimuju ostatní výletníky. A že jich je. Na to, že 1350 m převýšení musí zdolat každý, kdo chce na vrchol, je tu opravdu frmol. Kupodivu nejde jen o vyložené turisty, ale často o lidi do kterých by to člověk neřekl-důchodce, slečinky, borečky v džínách atp. Cesta nejdříve strmě stoupá úbočím Meall-an-t-Suidhe, následuje mírnější úsek kolem jezera stejného jména a následně zase strmě stoupá a několika cik-caky přichází na malou planinu pod vrcholem. Zde na nás čeká první sníh, což je pro Markét v sandálech jen impuls ke zrychlení. Sníh je potom i na samotném vrcholu (někdy i 2 m vysoká návěj), ale dá se vcelku snadno obejít. Nahoře jsme za 2:15. Je tu celkem fryšno a tak se rychle oblíkáme. Dáváme rychlý oběd, fotíme krásné výhledy do kraje, které tu jsou prý celkem zázrak a pelášíme dolů. Už je to celkem doba od našeho příletu a tak už Markét potřebuje sprchu. Zastavujeme v jednom kempu a zíráme když po nás za ní ani nic nechce. K večeru přicházíme až do Fort Williams a ještě trochu koketujem s myšlenkou někam dostopovat. Nakonec jsme rádi, že dojdeme k oficiálnímu konci treku, projdeme rychle město, koupíme pár dobrot a postavíme stan kousek za městem. Nakonec jsme našli parádní místo u řeky, kde se hecnu a dávám si ,,sprchu" taky, abych nám ve stanu nesmrděl. Pátek 16.7. 2015 Už večer mělo pršet, ale spadlo jen pár kapek. Ráno už měl bejt slušnej déšť, ale je jen zataženo. Vracíme se zpátky do města, najít info a vymyslet plán na další den. Cestou vidíme krásnou parní lokomotivu, kterou Markét nejdřív ze srandy nazývá jako Bradavický Express. Později toho dnes zjišťujeme, že je to opravdu on a bejvali jsme si mohli za 35 liber zaplatit trasu, kterou vlak ve filmu jezdí. Ve městě sbíráme potřebný informace a pak se přesunujem na silnici, kde by nás moh někdo vzít směrem k trajektu na ostrov Skye. Beztak jediný autobus ujel, ale to stopování je ve Skotsku nic moc, hlavně kvůli těm úzkejm silnicim. Nestojíme ale nakonec tak dlouho a staví nám čistokrevný skot v kiltu. Sice ho nosí jen pro turisty, ale stejně. Odvezl nás přímo k trajektu, na který skoro hned nastupujem a valíme na druhou stranu. Cesta je to tak na 30 minut. Vystupujeme, jsme smířený, že budem na stop čekat věčnost, ale ani nestíhám vyfotit krásný barvy mořských řas při odlivu a už nám zastavuje postarší pán. Vysazuje nás na silnici vedoucí do hlavního města ostrova Portree. Tady už takové štěstí nemáme a dobrou hodinu a půl si užíváme trochu skotského počasí. Fouká, je zima, občas skápne. Okolní krajina je ale nádherná, taková ještě o poznání drsnější. Odpoledne se nakonec přeci jen dostáváme do Portree, kde si kupujem jen něco k jídlu, navštívíme "íčko", kde nám tradičně nic moc neřeknou, prohlídneme hezké přístavní městečko a jdem stopovat dál. Náš cíl je zajímavá skalní formace "Old man of store". Počasí se kaboní čím dál víc, hlavně vítr sílí tak, že s námi občas dost slušně zamává. Skála je na sever od města a připadá nám, že až tam začíná ta pořádná divočina. Jednoproudá silnička se klikatí mezi zelenými pahorky a míjí drobná jezírka. Čas od času se z mlhy vynoří nějaký skalní masiv., nebo zbytek lesa. Toho je na ostrově a vlastně celkově v oblasti, co jsme zatím byli, dost málo. Později se dozvídáme, že to má částečně na svědomí velká větrná bouře z roku 2007, která zbavila západ Skotska desítek procent lesních porostů. Z malého parkoviště prudce stoupáme po upravené cestě směrem ke skalnímu prahu. Vítr je fakt šílenej a my se dočista probíjíme nahoru. Překvapuje mě, že i přes takový počasí tu nějaký lidi jsou. Na druhou stranu, spát tu asi nikdo nebude. Původně jsme chtěli jít někam dál směrem na hlavní hřeben, ale je fakt tak šílený počasí, že se spokojíme s letmým pohledem na úzký skalní pilíř a jdeme hledat místo na stan. Různě pobíhám kolem, až se rozhodujeme zkusit postavit stan v malé prohlubni. Na první pokus to nevychází, vítr doslova ohýbá tyčky v rukou. Né, že by to stan nevydržel, ale asi by sme se moc nevyspali. Balíme to a jdeme kus dolů. Je dost těžký najít místo, kde by člověk nestál po kolena v bažině, byla tam rovina a ještě tam nefoukal vítr. Nakonec děláme kompromis a stan stavíme na takové polo-bažině. Sobota 17.7. 2015 Noc byla nakonec celkem v klidu, nicméně po vydatné snídaně (prošlý parádní ananas za 8 kč) se počasí zbláznilo. K výchozím podmínkám z předešlého dne se přidal ještě déšť a my jsme tak totálně mokrý ještě než jsem vytáh první kolík od stanu. Možná však ale díky soucitu zastavuje hned první auto. V takovym ,,saigonu" nemá cenu nikam chodit. I kdyby se člověk někam vydrápal, neuvidí vůbec nic a tak upravujem náš plán a mizíme pryč- směr zhruba Loch Ness. V Portree stojíme taky jen chvilku a staví nám příjemný pán středního věku. Netušíme, že to bude náš, asi zatím nejlepší dosavadní stop. Je vážně příjemnej, dobře se s ním nenuceně povídá a navíc jede přesně naším směrem. Je to profesor (podle titulu, nejen podle oslovení) z německýho Ingolstatu a má tu pár dní volno potom, co tu měl nějakou konferenci. To je taky výhoda, protože různě zastavuje na výhledy a tak. Popár kilometrech, co přejíždíme most z ostrova Skye, zanedlouho zastavuje u krásného malého hrádku Eilean Donan Castle, který si zahrál v několika známých filmech (mimo jiné např. James Bond). Zatímco jde dovnitř, my se ohříváme v přeplněném obchodu se suvenýry. Ven jdu jen pořídit fotku, protože je pořádná zima a sme pořád uplně mokrý. Potom, co přichází se nás ptá, zda nám nevadí, že by si dal ještě kafe. Jasně, že nám to nevadí. Jenže on myslel, že si to kafe dáme taky. Chceme se mu odvděčit za to, že nás veze a tak mu navrhujeme, že mu ho zaplatíme. Odmítá, a naopak zve on nás. Kafe stojí v přepočtu asi 140 Kč. Pokračujeme dál a míjíme nádhernou skotskou krajinu. Různý zelený kopečky, protáhlý jezera a zálivy, a k tomu typický skotský počasí. Je to nádherný, ale takhle v autě nám to v tu chvíli bohatě stačí. Kolem poledne dojíždíme k Loch Ness. Lidi říkají, že tam nic není, že je to pořád jenom jezero, ale nám se líbí. Bereme to nějakou jižní cestou, která má být vyhlídkovější, ale zas tak mi to nepřišlo. Vidíme ale i jiná jezera, přičemž u jednoho z nich máme krátký piknik. Němec má naprosto parádní svačinu, zatímco my máme suchej chleba a kus mrkve. Proplétáme se zase tou jejich jednosměrnou silnicí, která ještě více dává zabrat řidiči z Evropy. Nejenže se musí soustředit na to, aby jel u pravé strany a řadil opačným směrem, ale ještě se musí orientovat v systému vyhýbacích míst, aby pustil protijedoucí auta. Několikrát nás také předjíždí dlouhé kolony nějakých anglických veteránů, a tak máme o zábavu postaráno. Na několika výhledech zastavujeme a marně hledáme alespoň kus klády, který by jsme ve svých myslích zaměnili za Nessie. Na konci jezera zastavujeme u restaurace, která zvenku nevypadá vábně, ale podle průvodce by prý měla být dobrá. Jsme celkem smíření s tím, že si nějaké malé jídlo zaplatíme, přeci jen, pořád šetříme, ale němec nás zve. Je nám to opravdu žinantní, ale nedá se odbít. S klidným srdcem můžu napsat, že jsme se vážně snažili, nenechat se pozvat. Nakonec nám objednává dvě skotské piva, fish and chips a haggis. Vskutku výběr z typického skotského sortimentu. Pivo je velmi dobré, plná chuť, ale úplně bez pěny a úplně bez bublin- přirovnal bych ho k našemu Paroháči, který někdo nechal hodinu na stole vyčpět. Fish and chips byly dobré, jen se to topilo v decilitru oleje. Haggis, ze kterého jsem měl dost obavy nakonec celkem ušel. Už na střední, kdy jsme se učili o typické skotské kuchyni jsme si říkal, že rozemleté ovčí vnitřnosti s pohankou upečené v žaludku nejsou nic pro mě, ale opravdu se to dalo celkem sníst. Ještě společná fotka a pak už jen pár kilometrů do centra Inverness, kde se naše cesty rozdělují. My jsme se chtěli podívat po centru a pak směřovat někam na jih, zatímco Heinrich jel do svého hostelu někam za město. Když nás s úsměvem vysazoval, tak kromě přání šťastné cesty si vzal stranou Markétu a pokradmu jí vložil do dlaně nějakou bankovku. Začali jsme se znovu ozývat, že to už je moc, ale než jsme se rozkoukali, nasedl do auta, zamával a odjel. Byli jsme jako opaření. Rozhodně jsme ty peníze nepotřebovali, a on to věděl, ale podle našich rozhovorů také věděl, jak šetříme. I proto nám asi řekl, že chce, aby jsme ty peníze utratili tady ve Skotsku, že prý chce podpořit náš výlet ve Skotsku a že si je nemáme nechávat na žádnou další cestu. Markét si připadala chvíli dost hrozně, že jsme jak žebráci, já jsme z toho byl taky zaskočenej, ale spíš z tý druhý stránky. Proč to ten chlap jen tak udělal. Už podruhý jsme tady svědky čistého altruismu. Bereme si to oba k srdci a říkáme si, že se budeme snažit taky pomáhat lidem a nebudeme čekat, až nás někdo požádá. Procházíme si město, je moc hezký. Pár historickejch staveb, příjemný náměstí a malej hrádek nad řekou Ness. Za hodinku jsme ale hotový a tak vyrážíme pěšky podle cedulí, které ukazují na Avienmore. Stopování je tady zas celkem debilní, protože tu není ani kousek krajnice. Zastavujem se nakonec kus za kruháčem, kterej vyúsťoval na nějakou rychlostní silnici. Celkem za chvilku nám zastavuje pár v malém autě. Jsou velmi ochotní, a jak se za chvilku dovídáme, jsou to taky turisti a to z Dubaje. Jsou sice milý, ale totálně nepochopili kam jedeme a vezou nás místo na jih na východ. No, co naplat. Bavíme se s nima o tom, jaký to je žít v jejich zemi, a tak aspoň z tohoto hlediska to nebylo k ničemu. Vysazují nás nedaleko vesnice Dufftown. Je krásný západ slunce a my za chvilku nacházíme místo pod velkým bukem kousek od silnice. I když to na konci úplně nevyšlo, i tak to byl parádní den. Neděle 18.7. 2015 Ráno zase prší, ale strom pod kterým ležíme je tak velkej a hustej, že máme stan krásně suchej. Paráda. V klidu a suchu se i nasnídáme a jdem na stopa. Začátek dne nic moc. Celkem to trvá, než jede vůbec nějaký auto a i tak staví nějaký až za půl hodiny. Je to Polka, která tu žije už dost dlouho. Je to geoložka, je divná a odmítla s náma mluvit polsky a strašně se nám vehementně snažila vysvětlit nějakou konspirační teorii o globálním oteplování. Další stop je ještě horší a začínáme trochu nadávat na Dubajce z předešlého dne, že nám prodloužili cestu asi o 60 km a zabily nám 2 hodiny z předešlého dne. Nakonec nám asi za 45 minut zastavuje ultra malý auto s dvěma holkama. Kamarádka vezla druhou někam na vlak, a tak bylo dost sranda se k ní do auta nacpa- naše 2 batohy, její loďák, asi 50 lahví od vína, plnej kufr a auto velikosti fiátka, co s ním Markét jezdila na gymplu do školy. No sme ale fakt rádi, že z toho zapadákova mizíme. Zastavujeme ve městě Avienmore, do kterého jsme předešlého dne mířili. Lehce ho procházíme a nakonec vystupujeme i na malý vrchol nad městem. Procházka to byla na 2 hodinky, ale aspoň jsme trochu ochutnali ze Skotské vysočiny. Kopce jsou hodně oblé, ale mají něco do sebe. Různě se prolínají odstíny zelené- lesy, louky, nízké keře s jezery a malými městečky. Z města vede jediná silnice, která je ovšem rychlostní. Naštěstí ale objevuje odpočívadlo a tak máme na stopa konečně normální místo. Kupodivu nám za deset minut zastavuje auto, a to ne jen tak ledajaký. Byl to nablejskanej Jaguár, kterej uvnitř vypadá jako kokpit letadla. Asi jedno z nejlepších aut ve kterým jsem kdy jel. Svezl nás asi jen desek kilometrů, ale naštěstí nás vyhazuje na dalším odpočívadle, kde nás za nedlouho bere takový bodrý skot. Silnější postava, skoupý na slovo, ale od pohledu dobrák. Prohodili jsme něco o whisky, pak si chtěl zastavit na kafe a tak jsme se zatím najedli a nakonec nás odvezl až do Perthu. Město to není nijak zvláštní a asi jsme ho měli oželet, ale lehce jsme se zase prošli městem, prolezli několik historických uliček a pak šli asi 2 kilometry na další rychlostní silnici směr Stirling. Bohužel mezitím začalo dost pršet, spíš bych měl napsat - chcát. Sme totálně mokrý a tak máme velkou radost, když nám u odpočívadla zastavuje mladej kluk, kterej jede pro svou přítelkyni do Glasgow. Pusa mu jede skoro non-stop. Mluví o promakanym systému hlídající maximální doporučenou rychlost, o vztahu Skotska a Anglie a já nevim o čem ještě. Nakonec nás vysazuje přímo v centru Stirlingu. Je už pozdě odpoledne a skoro všechno už je zavřené. Chvilku se procházíme po krásném centru města a nakonec směřujeme někam za město, aby jsme se zase vyspali. Dost jsme se ale zamotali a nemůžeme najít nic rozumnýho. Markét už dost fňuká a tak když nakonec dojdeme přímo do velkého ohybu meandru a musíme se vracet skoro kilometr zpět, velmi snižujeme nároky. Kousek za malou osadou u řeky, starodávnou katedrálou a těsně pod velkolepým Wallisovým pomníkem nacházíme trochu trávy a dokonce i stůl. Hned vedle nás protéká velká řeka Forth. No byl to zas dlouhej den. Pondělí 19.7. 2015 Ranní brzký budíček nám dopřává samotu u krásného Wallisova pomníku. Je postaven nad velkou skálou do tvaru jakéhosi meče. Trochu jsme netrefili výstupovou cestu a tak jdeme nahoru oklikou ze západu. Od pomníku směřujeme přímo směr "Stirling castle". Procházíme nudnou, šedivou a až děsivě stejnou skotskou zástavbou až se po nějaké době domotáváme na malý hřebínek, který se tyčí nad městem. Následuje ještě další menší bloudění, ale nakonec se dostáváme ke kýžené hlavní atrakci města. Hrádek je to pěkný, hezky se tyčí nad městem, pěkný výhledy, ale dát v přepočtu asi 800 Kč za vstupný se nám doopravdy moc nechce. Jdeme ještě kousek směrem do starého města, dáváme snídani a pak už hurá na stopa do Edinburghu. Byla to teda dálka dojít k nějaký výpadovce, ale to bohužel nebylo to nejhorší. Ve Skotsku se doopravdy moc nepotrpí na nějaké krajnice a tak marně hledáme nějaké místečko, kde by auta mohli případně zastavit. Až v podstatě na nájezdu na dálnici je místo, kde může auto bezpečně zastavit. Bohužel nás ale asi hodinu a půl všichni jen letmo míjeli. Když už konečně zastavilo auto, radost jsme neměli. Byla to dost nepříjemná policejní hlídka, která nás nekompromisně vyhnala pryč. Pochopení, slušnost, vlídnost, lidskost, chuť pomoci, nebo poradit jim byly celkem cizí a tak jsme se vydali pěšky skrz město. Dost jsme váhali jestli se na to nevykašlat a nejet autobusem (jo, to jsme fakt měli udělat z fleku), nebo zkusit stopovat po nějaké méně frekventované silnici. Nakonec padla volba na druhou možnost a my jsme tak začli stopovat u jednoho kruháče. Tam se najednou začali auta podivně kumulovat a my jsme zjistili, že je tam velká bouračka a že je dálnice ucpaná na několik hodin. Pozměňujeme plán a stopujeme do Falkirku. Začlo pršet, dost to trvalo, ale stejně je to prd vzhledem k tomu, co nás čekalo tam. Městečko bylo pěkný, ale dostat se odtud nám zabrala asi 4,5 hodiny. Krom toho jsme byli terčem posměchu a vtípků místních bezmozků. Dlouho jsem nebyl vystaven tak výrazné zkoušce trpělivosti. Někteří kreténi nám jakože zastavovali a pák s troubením odjížděli a měli z toho velkou srandu. Další na nás vyloženě najížděli a to už bylo fakt moc. Nepomohlo ani na několikrát změněná destinace. Doteď netuším, co za bezcharakterní imbecily žilo v tom šíleným městě. Když už asi po pátý začíná pršet a když už doopravdy zvažujeme, že půjdeme pět kilometrů někam na vlak, zastavuje auto. Tentokrát doopravdy. Je to zase Polák, který tu žije už asi deset let a nemůže si to vynachválit . Má asi o něco víc peněz i po odečtení nákladů za dražší život, ale jinak nadává, jak je tam pořád hnusně. Tak nevim, jestli se to vlastně vyplatí. Před městem to začíná pěkně houstnout a tak nás vyhazuje na nějaké silnici, odkud už jezdí nějaké MHD. Je asi šest večer, 60 km nám trvalo 8 hodin. To bych snad rychlejc uběh. Je pech, že už je tak pozdě. Potřebovali jsme si na večer koupit lístek na internetu, ale nikde už není žádná internetová kavárna. Smiřujeme se s tím, že to zkusíme zítra brzo ráno na informacích. Jízdenka přes net může totiž stát 1- 5 liber, oproti 11 v kase. Lehce procházíme město, kupujeme nějaký skoro prošlí dobroty a jdem hledat nějaký místo na spaní. Marně nad mapkama dumáme a kličkujeme ulicema, až vidíme menší kopec nad městem a tak tam míříme. Cestou nás chytla ještě slušná sprcha, ale naštěstí rychle přešla. Místo je to parádní, stan rozkládáme pod vrcholovou skalní hradbou Salisbury Crags. Výhledy na město k nezaplacení. Nakonec to teda zas dopadlo dobře a můžeme si oddechnout, že ve Skotsku jsme neměli žádný problém se spaním. Úterý 20.7. 2015 První věc, co máme v plánu, je si koupit lístky na bus. Infocentrum má ale až od devíti a tak v klidu snídáme v pěknym parku, kde nám k tomu nedaleko hraje pán na dudy. V devět se spolu s ostatníma nedočkavcema hrneme dovnitř a s radostí zjišťujeme, že mají počítače zdarma k použití. Chvíli trvá, než se nažhaví, ale pak je to celkem rychlovka. Zaseknem se až naplacení, protože je to kartou a chce to potvrzovací sms. Markét ma ztracenou baterku, já mobil vyždímanej a všude tu sou cedule "zákaz používání USB". Bohužel nemáme ani redukci do zásuvky a ani úpěnlivý žadonění nepomohlo obměkčit paní za pultem, aby nám nějak pomohla. Rozkaz zněl jasně, žádné použití USB, i když vůbec neví proč. Kašlu na ně a mobil nabíjim. Markét je celkem vystaršená, protože sou všude kamery. Mám to v paži a nakonec v nich díky tomu mám i lístky na bus do Glasgow za 2 libry- paráda. Tak a teď rychle na prohlídku města. Důležitá otázka byla: Jak využijeme peníze, co jsme dostali od toho hodnýho němce! Nakonec padla volba na návštěvu muzea whisky. Jídlo už sme ochutnali, suvenýry si nějaký koupíme, ale tohle by sme jinak nezaplatili ani náhodou. Vstup stál 25 liber a tak stejně ještě musíme přidat. Bylo to celkem zajímavý. Nejdřív nás trochu naštvali, že sme si museli vzít batohy s sebou, ale nakonec to zas tak nevadilo. Hned jsme totiž nasedli do jakýhosi vozídka ve tvaru sudu a ten nás provez postupem výroby whisky. Sranda byla, že jsme si mohli dokonce navolit mluvenej komentář v češtině. Bylo to celkem zajímavý, ale to lepší přišlo v zápětí. Po shlídnutí několika málo věcí z expozice o whisky jsme se přesunuli na ochutnávku. Mladý hipster nám chvilku povídal o různých druzích, které se vyskytují na světě a ve Skotsku a pak sme si jeden druh vybrali a ten nám nalil do skleničky. S tím, jak nám pečlivě popsal postup pití, tak mi to hned chutnalo mnohem víc. Ale je to spíš fakt jenom na takový usrkávání. Následně jsme se přesunuli do části, kde je vystavená největší sbírka Skotské whisky na světě. Těch lahví tam bylo vážně mraky, hodnota nevyčíslitelná. Asi nejpřekvapující fakt, kterej jsme si odnesli byl o fenoménu "andělská daň". Lihovina se totiž s postupem času vypařuje a tak i proto je dražší whisky mnohem dražší (2-5 % se ročně vypapaří bez ohledu na závit). Bylo krásně vidět, že v některejch lahvích už nebylo skoro nic. Nic sme nerozbili ani v obchodě, kde jsme si koupili za příšerných 6 liber jednu maličkou láhev a tak jsme mohli jít dál po krásách Edinburghu. Nutno vlastně ještě podotknout, že mě příjemně překvapil prodavač, který mi odpustil asi 20 centů, protože bych jinak platil kartou. Další, co jsme navštívili, bylo národní skotské muzeum. Vstup zdarma jsme prostě ignorovat nemohli. Neměli jsme moc času a tak jsme to vzali celkem hopem. Bylo to ale moc pěkný, nově zrekonstruovaný a dost interaktivní. Moc se mi líbilo, že se často snažili dávat exempláře, na který si člověk moh šáhnout, takže žádný "Don't touch". Pak už jen obcházíme dokola místní hrad, kocháme se různými starobylými domy a kostely a pak dáváme oběd v parku. Město je vážně nádherný, a nebýt aut, tak by si člověk myslel, že je vážně ve středověku. Ve dvě už sedíme v autobuse a jedem směrem do Glasgow. Stopovat by to byla vražda, ještěže to takhle dopadlo. Bus nás vyhazuje nedaleko centra. Zjišťujeme, co by jsme mohli vidět, a taky jak se dostat na letiště. Nakonec jen nakupujeme pár věcí v obchodě vše za 1 libru a v Cooperative food a v klidu relaxujem na lavičce. Nějak jsme ale trochu neodhadli čas. Plán byl takovej, že namísto předraženýho shuttlu na letiště za 20 liber, radši pojedeme složitěji obyčejným MHD. No jo, ale ze který zastávky, na jakou stranu, s jakou firmou a s jakým číslem. Asi 20 minu jsme pobíhali okolo vlakovýho nádraží a hledali to správný číslo. Nakonec jsme se nacpali do nějakýho doubledeckeru a vykomunikovali s řidičem, že by měl jet okolo padacího mostu. To byl pro nás záchytnej bod, od kterýho jsme věděli, že je to asi 3 km do odbavovací haly. Nacpali jsme se tam s těma báglama a taškama s nákupama, úplně spocený, lidi na nás civěli a my jsme začli trochu pochybovat. Rozuměli jsme si dobře, není tu ještě nějakej další most, stihneme to vůbec i kdyby nás odveze na správný místo? Jako 2 hodiny před odletem odjíždět z centra Glasgow pochybnym autobusem není úplně na pohodu. Bývali doby, kdy už jsme hodinu stepovali na letišti. No každopádně se nakonec ukázalo, že jedem správně a my jsme tak z autobus rovnou vyběhli. Řidic se nám sice snažil radit nějakej krkolomnej postup, jak se tam dostat MHD, ale nechtěli jsme riskoval. Cestou jsem občas mávnul rukou, ale nic. Nebylo to ale ani třeba, asi za 20 minut jsme byli v hale a ještě nám zbyl čas na to se převlíknout a přebalit věci. Ve finále to bylo stejně putna, protože letadlo mělo asi 25 minut zpoždění. Středa 21.7. 2015 Kdyby jsme přiletěli na čas, tak by se dalo uvažovat o vlaku v 1:15 z Poznaně do Walbrychu. My jsme ale přiletěli tak, že jsme měli asi 30 minut na to, aby jsme se přímo z letadla dostali až do vlaku. Další nám jel až v 6 ráno a tak jsme ho doopravdy chtěli stihnout. Batoh mi přišel rychle a tak už nezbývá se jen dostat na nádraží. Holky, co jeli ze Skotska chtěli stihnout ten samý spoj a skáčou do taxíku. My jsme se k nim už ale nevešli a tak ztrácíme trochu času s handrkováním o ceně. Nakonec asi za 120 Kč jedem se super řidičem, který se doopravdy snaží, aby jsme vlak stihli. Je to šílený, za několik hodin další infarktový zážitky. Strategie byla, že já zaplatím a Markét poběží k vlaku. Přijíždíme na nástupiště 2 minuty před odjezdem vlaku. Markét pod tíhou stresu a nevyspání okamžitě vyběhla, ale bohužel se spletla v čísle. Dvě minuty promrháme jak nic, i když při tom naběháme kilák po nádraží. Přesně ve chvíli, kdy je čas odjezdu mi docvaklo, že ten vlak, kterým jsme měli jet, byl celou tu dobu před námi. Je to pocit beznaděje, vidět ho ujíždět. No nic, žádná tragédie to není, hlavně, že jsme stihli to letadlo. Několik hodin trávíme v Mekáči a v čekacím vestibulu. Utečete to rychle. I když je člověk stejně trochu naštvanej, když nastupuje do vlaku a ví, že v tu dobu by moh už vystupovat o 300 km dál. Ve Walbrychu už na nás čeká Markéty mamka a veze nás domů. Já hned mažu sbírat nějaký dendrochronologický mikrovývrty na Malej Šišák, takže vyndanost je celkem na slušný úrovni. Další den už dokonce jedem rovnou na Ohři, takže dobrodružství pokračuje! Je ale neskutečný, co jsem za 10 dní a za pár šupů všechno stihli a viděli. Skotsko jsme objevili asi takové, aké jsme si ho představovali - zelené, drsné s nádhernou přírodou a zajímavými městy.