Špindl- Athény

Před odjezdem


Prázdninové stresy s diplomkou a učením se na státnice byly úspěšně zdolány, ale co teď ? Ještě než vyrazíme na naši „dlouhou cestu“, rádi bychom si vyčistili hlavu. Někam odjet, neutratit moc peněz a zároveň něco zažít. Říjnový počasí není úplně ideální pro to někam vyrazit, ale na druhou stranu, zážitky nemusí být pozitivní, hlavně, že jsou. Moje představa byla jednoduchá – sbalit si pár švestek a jít někam. To se ale Markét nelíbilo a tak nakonec navrhla cestu na kole do Athén. Nejdřív jsem k tomu úplně nakloněn nebyl, ale když jsme ještě předtím přihodili výstup na Glockner, souhlasil jsem. Na poslední chvíli řešíme spoustu vybavení, hlavně najít kompromis mezi pohodlím a váhou., pod tlakem stresu z balení posouváme plánovaný odjezd postupně z pátku až na neděli 9. října. Mezitím nám na krkonošských hřebenech napadlo solidních 30 cm sněhu a výhled na celý týden nevypadá vůbec příznivě skoro pro celou Evropu. No a co! Jsme fakt dost nahecovaní něco zažít, tak přesto vyrážíme.


9. (+10.) října; den 1. Špindl- Chýnov (192 km)-8:20



Budím se v půl 6 a balím poslední věci, na poslední chvíli přemontovávám držák na pití a mezitím začíná pršet. Než se ale doprdelím, a rozloučím, pršet skoro přestává a já vyrážím. Z mokré silnice mám mokré boty za pár chvil a ukazatel 2.8 C° u mi nutí myšlenku ,, Jakej magor by v tomhle vyjel na cestu na kole". Což o to, pár bláznů bych asi z hlavy vydoloval, ale holku asi žádnou! Markét na mě čeká v Herlíkovicích . Tam už je počasí příjemnější (neprší, ale zima je stejná). Tam balíme její raneček a v půl 8 vyrážíme vstříc neznámému počtu kilometrů směr jih. V hlavě si snažíme vsugerovat myšlenku, že tam musí být teplo a slunce, a je jen potřeba to pár dní vydržet. Aby šok nebyl takový, je naše první etapa zakončena u mojí babičky v jižních Čechách. Za parádní azyl ale musíme vynaložit trochu víc úsilí, protože to je skoro 200 km a rozhodně to není jen rovina.



První úsek jedeme jako draci. Za pár hodin už sedíme na náměstí v Kopidlně, kde do sebe soukám pozdní snídani, kterou jsem v ranním stresu skoro nestihl. Dochází zde k zajímavému rozhovoru. "Markét, já ti musím něco říct... , já to kolo vlastně moc nemusím.". " No to já ale vlastně taky ne". Oba se od srdce zasmějeme, protože nás nejbližších pár týdnů nečeká nic jiného, než šlapání do pedálů. Do Kolína to celkem frčí a cca v půl 12 stavíme v Bille , což je dobrej čásek na stokilásek. Markét to neříkám, ale druhá půlka je horší. Je tam dost zákeřných menších stoupání a pár delších, hlavně od Sázavy nad Vlašim. Je to hned poznat na našem tempu, které se výrazně zpomaluje, ale na druhou stranu, čas máme pořád dobrý a za tmy snad dorážet nebudeme. V polovině kopce nad Kácovem dáváme pauzu, kterou počasí vyplnilo krátkou přeprškou, ale než dojíme svačinu, je pryč a my můžeme zas vyjet. Kromě toho, že mi mrznou nohy v botech, mě zebe i okolí mého mužství :D. Do cyklo kalhot se přece nechodí ve spodním prádle, to je přece jasná věc, to by se rušila jeho funkce.... No, to mi ale nedošlo, že tohle rozhodně neplatí v říjnu. Zbytek kopce už je hračka a stejně tak i následný sjezd do Vlašimi, kde kupujeme ještě pro jistotu sváču. Tu si ale dáváme až v Louńovicích pod Blaníkem, , kde jsme si jí dávali i na konci května, když jsme jeli z Prahy k babičce na pouť. Odsud už to je jen asi 30 km k vyhřátému krbu. Cesta se ale dost nepříjemně vlní nahoru a dolů a v Mladé Vožici k tomu připojuje i déšť. Poslední nepříjemné stoupání do Pohnání tak jedem v dešti, ale v půl 6 už se pěkně hřejeme v chaloupce a představujeme si, jaký by to asi bylo teď stavět stan...

Další den věnujeme práci na zahradě, ale taky doplňování posledních zásob energie v podobě vypečeného kuřátka a návštěvy cukrárny. I tady v jižních Čechách, kde bývá většinou podstatně líp, ráno mrzne a tak jsme na naše putování opravdu zvědaví. Nejtěžší krok, a to vyjet z domu, jsme zvládli, teď už to jen doklepnout do konce.


11. listopdu, den 2.; Chýnov- Gaindorf (155 km) 7:30



Ráno trvá balení déle, než jsme doufali. Vyrážíme až po 8. Je sice kosa, ale nemrzne, Taky už jsem chytřejší a beru si i nepromokavé kalhoty, které mě celkem drží v teple. Pozitivní bylo to, že nepršelo. Jen co jsme ale vystoupali k Choustníku, začíná poprchávat, a tak po dalších 10 km, vyndávám jednu z vychytá, a to tyvekové návleky. Musím je trochu stáhnout páskou, ale díky nim máme nohy jakž- takž v suchu. Do Jindřichova Hradce přijíždíme za víc než 2,5 hodiny, což je výrazně pomalejší tempo, než první den. Kupujeme zde ještě pár nezbytností jako zámek na kolo, duši a infadolan na odřené zadnice a pak frčíme dál směrem na Novou Bystřici. Míjíme pumpu, kde jsem před pěti lety kupoval tankovaný rum do 5 l barelu, abychom měli na školním výletě co pít.. To byla paráda. Cestou, kdy se kromě mrholení z mraků přidávají další litry vody z projíždějících aut a náklaďáků mám tak aspoň na co vzpomínat.

V Nové Bystřici už jsme celkem promrzl, a tak zapadáme do malé cukrárny utratit poslední, zbytečně těžké české kováky, které teď nebudeme nějaký čas potřebovat. Přestává pršet, a tak je přejezd hranic výrazně příjemnější. Cesta najednou začne celkem odsýpat, a tak za sebou necháváme nespočet rakouských vesniček a měst. Měli jsme na tuto část trasy několik variant, potože jsem se bál provozu, ale nakonec jedeme po hlavní, která je sice o chlup delší, ale zase se dá jet soustavněji bez zbytečného bloudění. Provoz je dost malý, a celkově nám sever Rakouska připadal poměrně opuštěný. Vzhledem k tomu, že jsme dopoledne nic moc neujeli, cítíme tlak to nahnat v druhé půlce dne. Svačiny jsou kratší a ani jsme vlastně neměli pořádný oběd. K večeru se začínáme těšit, že někde konečně postavíme stan a uvaříme. Ve městě Maissau, které na mapě vypadá důležitě, ale ve skutečnosti je to jen malebná vesnička s vinicí v kopci, kupujeme nějaké chipsy a vodu na večer, ať má dušička nějaké potěšení. Za dalších asi 10 kilometrů ve městečku Gaindorf odbočujeme z hlavní cesty a nacházíme odstrčené místo na poli kousek za městem. Jen co se pustíme do večeře, začíná pozvolna kapat. Chipsy už jíme ve stanu, a hned potom jdeme spát. Je sice asi půl devátý, ale to nám vůbec neva.


12. října, 3. den, Gaindorf- Vídeň- Achau; 121 km 6:30


První část naší cesty má přibližný plán kde a kdy chceme být a tak jsme trochu hnaný. Předešlý den se snažíme dorazit, co nejblíž k Vídni a dneska bychom tam dopoledne rádi dojeli, porozhlídli se a odpoledne zajeli někam za město, kde bychom přespali. Ráno trochu šaškujeme s cestou, abychom se vyhnuli hlavní, která už začíná trochu houstnout. Hned z rána nás čeká rychlé stoupání, kde shazujeme vrstvy oblečení. I přesto, že v noci pršelo, vyjeli jsme za sucha, ale kosa je pořád. Po kopci zákonitě následuje zasloužené klesání až k Dunaji. Projíždíme malebnými vesničkami, kde je sklizeň už u konce a na polích se válí poslední dýně. Ve městě Tulln se rozhodujeme pro jižní cestu do Vídně, která by nás měla dovést přímo k zámku Schoenbrunn. Kromě toho, že se cesta začíná nepříjemně zvedat, začíná i pršet. Vydupeme jedno stoupání s tím, že už se povezem, ale stoupáme nakonec až do 410 m n. m.. Poslední zatáčka mi hlásí " Ausich kurve", ale já vidím kulový, protože je uplné mlíko. Neprší sice úplně hustě, ale durch jsme fest. I když už konečně klesáme, je to ještě asi 20 kilometrů, než nacházíme vytoužený Mekáč nedaleko kýženého zámku. Jsme tam trochu za exoty v těch bílých tyvekových návlecích, ale svůj účel rozhodně splnily. Škoda, že jsme si nevzali i tyvekové rukavice, protože takhle se mi vrací cit do rukou až po půl hodině. Dáváme kafe, pak ještě jedno a postupně se nám daří dostat zpět do provozní teploty.

Prohlížíme si zámek, který je i v takovém marastu celkem rušný. Moc dlouho se tam ale nezdržujeme, bojíme se o kola. Dál se vydáváme obhlídnout i další části Vídně, ale spíš se jen tak dvě hodiny projíždíme městem v marné snaze najít centrum. I tak byla projížďka podél Dunaje pěkná, ale už nás taky trochu tlačí čas. Potřebujeme se vymotat z města a to může trvat dost dlouho. Nakupujeme v Aldi, a pak už zapínám GPS na hodinkách a snažíme se napojit na původní trasu. Navigaci v hodinkách přímo nemám, známe pouze směr, kterým se ubírat a tak se různě klikatíme ulicemi. Nakonec se nám přeci jen daří se dostat na výpadovku směr Eisenstad. Pomalu už se začíná šeřit, a tak to pro ten den ukončujeme kousek za městem Achau. Našli jsme si pěkné místo od zámeckého parku, což ale zjišťujeme až zpětně z mapy. Celkem fouká, ale hlavně že neprší. Vítr, i předpověď navíc nasvědčují tomu, že by se mělo měnit počasí a konečně by mohlo být trochu lépe.


13. října, 4. den, Achau- Keszhtely 187 km 7:30


Ráno se nám zas nedaří vykopat. Zdrželo nás nejen pomalejší balení, ale také drobné ranní neshody. Ne každý den je posvícení. Na usmíření a na uvolnění napětí pak ale šlapem do pedálů jako diví a frčíme směr maďarské hranice. Je celkem hezky, nefouká a až na drobný kopeček před hranicí je to rovina. Za cedulí " Vítejte v Maďarsku" nás ale vítá i další cedule, která nás trochu překvapuje, protože značí dálnici. Žádná jiná cesta tam ale nevede a tak se moc nerozmýšlíme a jedeme. Někam se vracet a hledat další cestu rozhodně nechceme. Nakonec to je ale víc než v pohodě, protože je tam velký odstavný pruh a provoz je minimální. Navíc po pár kilometrech přechází na normální silnici. Chtěli jsme dojet až k Balatonu, ale máme jen matnou představu, že by to mšlo být cca 160 km (ve skutečnosti ten den najedeme ještě o 25 km víc). Nevíme, kolik je za námi a kolik před námi, ale příjemná cesta umožňuje držet slušný tempo a tak 50 km mezi Sopronem a Sárvárem máme za 2 hodinky za sebou. Oběd tam byl už celkem na místě, protože už jsme začínali pociťovat únavu. Vyměňujeme pár eur na forinty, kupujeme zeleninu a dáváme pauzu v parku před hezkým hrádkem v centru města. Po pauze chvilku trvá se rozjed, ale v půl 5 už jíme svačinu v krásném městě Sümeg, nad kterým se tyčí dominanta hradu. Zde odbočujeme z hlavní silnice a míříme po vedlejšce do města Hevíz. Od babičky jsme měli tip na pěkný přírodní termál a tak trochu doufáme, že ho budeme moc využít. Zvlněnou sopečnou krajinou tam dojíždíme se sluncem v západu, což je čas, kdy areál zavírají. Rozhodujeme se přesunout do Keszthely k Balatónu, a těšíme se na pravý maďarský langoš. Do města přijíždíme již za tmy a překvapuje nás, jak je tu mrtvo. Langoš nenacházíme, a musíme se spokojit aspoň s řeckým gyrosem. Se západem Slunce přišla kosa. Podél jezera se snažíme najít pěkný altánek, ale nakonec zase stavíme kousek od břehu stan. .


14. října, 5. den, Keszhtely- Virovitica 145 km 8:00


Ráno nemáme nic k snídani , a tak jedeme dokud nenarazíme na krám. Kolem jezera vede cyklostezka, kterou využíváme až do města Balatonmáriafürdö. Tady kupujeme dobroty v místním COOPu a snídáme pěkně u vody. Ráno je celkem fryšno a nepříjemně fouká. Vítr se nás pak drží skoro celý den. Dopoledne je chvílema dost utrpení a musíme se pracně probíjet přes jeho poryvy. Cesta do města Nagyatád, kde jsme doufali být před dvanáctou, je nakonec naším místem oběda. úmysl dát si v Maďarsku langoše trval, ale bohužel nám nebylo přáno.. Spokojujeme se s českým křemešníkem a po obědě nám je hned líp. Postupně se i mírní vítr a zanedlouho dojíždíme k hranicím s Chorvatskem . Utrácíme poslední forinty v penáči s tím, že langoše si uděláme doma. Odpoledne se vítr už úplně uklidnil a do města Virovitica se jede příjemně. Trochu tam výjimečně blbnu s volbou trasy, ale zajíždíme si max 5 km. Když se konečně dostaneme na výpadovku naším směrem, už je pomalu čas sesednout z kola a tak se utáboříme nedaleko silnice u lesnické chaty. Večeříme příjemně u stolu, a brzo zaleháme abychom byli další den pěkně čerství.


15. října, 6. den, Virovitica- Gradiška 108 km 5:30


Ráno je hezky a konečně se nám daří vyjet před 8. Čeká nás pár stoupání a klesání. Občas nepříjemně prudkých, ale vždy do 150 výškových metrů, Jede se nám dobře. Za obcí Darüvar nás často čeká nepříjemné překvapení v podobě hnusnýho stoupání . Vidlice se nám skoro zvědá, ale nakonec se dostáváme na vršek. Opírám kolo o malou sámošku, kde potřebujeme nutně nakoupit. Ochotná prodavačka nás ochotně obsluhuje a my potajmu polemizujeme o tom jakým jazykem na nás mluví. " Ty jo, to je skoro jako čeština ta chorvatština, co?", ty jo, já nevím, jestli nemluví česky... to je divný, že by to bylo takhle podobný, to je spíš jenom českej přízvuk... já jsem tady strašně dlouho nebyl, já nevim." Naše dohady pokračují ještě venku a nakonec se shodujeme, že to není možný, že by to byla chorvatština. Jdu koupit ještě něco dobrého s tím, že se jí zeptám. Paní ale komunikuje s pánem přede mnou stejně, a tak si říkám, že to teda chorvatština nejspíš je. Ptá se mně odkud jedem a já automaticky odpovídám ,,Z Česka." Paní se ušklíbne, že to jako poznala, a mě dochází, že mluvila česky. V okrese Darüvaru je největší česká menšina v Chorvatsku a mají tady i tři české časopisy. I místní pivo se jmenuje "staročeško". No svět je malý. Při naší pauze se přežene drobná přeháňka, což byla vlastně taková první předzvěst dnešního parádního počasí. Za dalších 20 km v obci Lipik už zase prší, ale tentokrát fest. Schováváme se v areálu pěkných lázní a aspoň si v klidu můžeme dojít na záchod. Postupně se připravujeme na to, že pojedeme i v mírném dešti. Oblékáme nepromokavé kalhoty a lepíme už trochu pochroumané tyvokové návleky. Asi za 40 minut déšť lehce ustává a my vyrážíme na cestu k bosenským hranicím. Překvapuje nás, že cestu neprovází žádné značení, které by zmiňovalo hranice Bosny. V podstatě jedinou ceduli míjíme až pár kilometrů před hraničním přechodem. Ve stejné chvíli začíná znovu pršet a to pořádně. Nastal už čas oběda a tak hledáme obchod s jídlem. Už jsme se bál, že pojedeme v totálním hnusu ještě 10 km do Gradišky, když v tom vidím malou večerku a před ní autobusovou zastávku– ideál. Dobíjíme energii, a když déšť ustává, vyrážíme. Byl to bohužel jen malý nádech před dalším deštěm, a tak na hranice přijíždíme už slušně mokrý. Ptám se Markét, jestli v pohodě a informuje mě, že to takhle do večera asi nezvládne, ale že jedem. Projíždíme městem a počasí pomalu šílí. . Silnice jsou úzké, provoz hustý a mi promočení. Na druhou stranu je celkem teplo, což je nejdůležitější. Otáčím se a vidím, že za mnou Markét není. Když přijíždí vidím, že to asi nepůjde. Zajíždíme do benzínky a Markét se jde převléct. Jsem trochu rozmrzelej, že už dneska nepojedeme, ale chápu to. Dáváme na benzínce čaj, za který platím 2 eura, což mě teda dost natáhla.Lidi tu jsou nepříjemný. Policajti, co si sem přišli dát kafe, se mě ptají, kam jedeme takovým tónem, jako bych jim měl odstřelit prezidenta. Hledáme ubytování, protože venku je fakt kentus, lije jak sviňa. Máme kliku a nacházíme poměrně kousek od centra Gradišky hostel Art. Úplně fungl nový hostel, který je spíš jako pension nás stojí 25 euro, ale je to fakt luxus. Máme vlastní pokoj s vybavenou koupelnou . Paráda. Večer ještě skáknu do supermarketu a děláme si pěknej večer. Dobrý jídlo, víno, sušíme všechny věci, nabíjíme a příjemně se vyspíme. I když bych osobně spal radši venku a beru spaní v hostelu trochu jako podvádění, jsem rád, že jsme v teple. Venku je fakt šíleně, tohle bych Markét nemohl udělat, už tak je statečná.


16. října, 7. den, Gradiška- Glamoč 171 km 8:30


Ráno se snažíme vyrazit co nejdřív, abychom dohnali menší ztrátu z předešlého dne. Daří se nám nasednout na kola už před 8 a pěkně to frčí. Neprší a silnice jsou už jen vlhké. I provoz není takový a my jsme za chvilku v druhém největším městě Bosny– Banja Luka. Celou cestu sem to byla totální rovina, ale poté, co se proplétáme městem, se zčistajasna kopce zvedají a my sledujeme tok řeky Vrbas. Po několika dnech nekonečných rovin je tahle soutěska krásným zpestřením. Silnice se klikatí pod vysokými skalními stěnami, zatímco pod námi burácí řeka. Těsně předtím, než uhýbáme do hor k městu Mrkonjič Grad míjíme přehradu Bočac, která je v podzimním hávu opravdu nádherná.


V Mrkváči, jak jsme mu říkali, dáváme pauzu na oběd. Máme za sebou už slušných pár kilometrů a zároveň cca 800 m převýšení. Sedíme na lavičce s krásným výhledem a já dělám první fotku s Chodovarem. Tady s ním určitě nikdo nebyl :D. Začíná se na nás mračit obloha a lehce kapat. Moc se nám to nelíbí, protože jsou před námi dvě stoupání do 950 a následně do 1150 m n. m. Odbočujeme z hlavní, která i tak už byla téměř bez aut, na naprosto vedlejší silnici. Na 70 km nás minulo tak 20 aut. Je to ale krása, projíždíme panenskou přírodou s občasnými výhledy na rozlehlá údolí s několika staveními. Míjíme čerpací stanici, za kterou je cedule oznamující, že další možnost tankování je za 49 km, což dává příslib pěkné divočiny. Cesta se nejdříve pozvolna klikatí a mírně stoupá, ale následně se sklon zvedá. Nahoru přijíždíme do naproséý mlhy, Překvapení nás ovšem čeká, když po několika kilometrech sjezdu přijíždíme nad obrovskou náhorní plošinu. Je pozdní odpoledne, obloha zatažená a před námi se otevírá tajemná planina s několika rozbořenými domy. Projíždíme asi deset kilometrů a jsme unešení mystikou místa. Jediná živá duše, kterou potkáváme je stařenka oblečená do černé, trhající šípek u cesty. Podívala se na nás a jakoby by říkala " co tady děláte vy podivní cizinci, tohle není místo pro vaše troufalé cestování." Je jisté, že zde byla oblast, kde probíhala koncem devadesátých let jugoslávská válka. Do Glamoče, prvního města po 70 kilometrech ten den už nedojedeme. Stan stavíme v malém remízku u silnice, což jsou jediné stromy na kilometry daleko. Kolem nás jsou sýpky a nějaké staré bunkry, takže máme o pěknou atmosféru postaráno.


17. října, 8. den, Glamoč-Gradac 170 km 7:30


Ráno je kosa jako sviňa. Podle hodinek je něco kolem tří stupňů, ale pocitovku ještě snižuje mlha, že by se dala krájet. Ještě, že je u silnice široká krajnice, protože auta by nás viděli asi až na čelním skle. Než však dojedeme do Glamoče, mlha se na chvíli trhá a my vidíme nádherný východ slunce. Těšíme se, jak ranní paprsky ohřívají naše promrzlé končetiny, a spěcháme do města koupit si snídani. Po snídani se ještě zahříváme menším výšlapem, ale pak si užíváme parádní sjezd až do Livna. Míjíme pásky s označením "pozor miny" a máme radost, že jsme dneska se stanem nevybouchli. Je krásně! Konečně! Z Livna jedeme směr Buško jezero. Je to takový příjezd k moři nanečisto- je obrovské. Kousek za jezerem jsou hranice s Chorvatskem. Je to ale trochu jako za starých časů. Přechod je maličký a celnice nám zády zvedá závoru. Už se vidíme u moře, ale čeká nás ještě kus cesty. Velká část je z kopce, ale často příznivý sklon jen zmírňuje úsilí protivětru. Naši psychickou odolnost zkouší ještě stoupání asi 150 m těsně před mořem, ale pak už si užíváme ten krásný pocit "dojet k moři". Je to paráda. I s nějakým deštivým zdržením nám to sem zabralo 7,5 dne ze zasněženého Špindlu, . Fotíme se, ale k obědu potřebujeme nakoupit. Projíždíme tak poloprázdné letní megahity Baška Voda a Makarska a až poté se usazujeme k obědu. Poprvé je mi snad i vedro a vysvlékám si návleky na nohy. I přesto, že už je mezisezóna, na úzké silničce s názvem " Jadranská magistrála" je neustále rušno. Tušíme, že to teď asi nebude úplně jednoduché. Jadranské pobřeží je nádherné, útesy, zálivy a skály.... no, ale o to obtížnější na kole. Silnice se kroutí, objíždí, stoupá a zas klesá a zároveň je pekelně úzká. Dopoledne jsme najeli celkem kus a spolu s tím teplem už nám to moc nejede. Projíždíme malými vesničkami, které jsou v létě přeplněné k prasknutí, ale teď je tu mrtvo. Míjíme velké markety, které jsou na mimosezónu vyskladněné a je jasné, že to tu je jako u nás o silvestra - minimálně dvacetinásobek stálých obyvatel. Markét už se nechce jet a já bych jí rád vyhověl, ale nemáme moc vody a tak musíme ještě kousek, než bychom původně chtěli. Naštěstí poměrně brzo nacházíme opuštěný kemp, a tak nám nic nebrání zapadnout na první plážičku za obcí Gradac. Máme kliku. Nebýt několika rybářů, kteří kolem nás chytají ryby, byl by tu úplný klid. I tak dávám koupačku a večerní pohoda je nádherná.


18. října, 9. den, Gradac- Plat 130 km (6:30 hod)


Ráno se moc nerozmýšlíme a valíme dál. Hned z kraje nás čeká pár nepříjemných kopečků k městu Ploče. Cestou míjíme zajímavá Baćina jezera a pak jedeme několik kilometrů podél řeky Neretva až do města Opuzen. Obrovská rovina, která je součástí staré i současné delty řeky je velmi úrodná a míjíme obrovské plantáže pomerančů, mandarinek, fíků a dalšího ovoce. Celou deltu si pak můžeme pěkně prohlédnout zvršku, protože znovu stoupáme asi 200 výškových metrů. Ten den celkem fouká a tak je to zas trochu tvrdší boj. Za sedlem nás čeká krátký sjezd až k hranicím s Bosnou. Přijíždíme totiž k městu Neum, což je v podstatě jediné bosenské přímořské letovisko. Dáváme tam malou sváču, nakupujeme nějaké jídlo (je tu levněji než v Chorvatsku) a za dalších 15 km už jsme zase zpět v Chorvatsku. Míjíme odbočku na město Ston, přičemž silnice dále pokračuje desítky kilometrů zpět na sever po poloostrově Korčula. Vítr moc nepolevuje a my neustále stoupáme a klesáme a zároveň často dlouze objíždíme různé zátoky. Původní plán byl takový, že jsme si chtěli po příjezdu k moři dát den volna. Jen tak ležet se nám celý den nechtělo, a tak byl plán takový, že pojedeme do oběda, dojedeme do Dubrovníku a pak zajedeme za město a vykydneme na pláži. Nakonec jsme urputně bojovali s větrem a silnicí. Do Dubrovníku přijíždíme přes velkolepý most, ale následně zjišťujeme, že nás čeká ještě nepříjemné 4 km do kopce, než dojedeme do historické části města.

Už je po druhé hodině, jsme utahaní a počasí nevypadá úplně dobře. Město je ale nádherné. S koly se chvilku proplétáme mezi davy turistů, kteří vůbec nezaregistrovali, že je mezisezóna. Starobylými uličkami se proplétáme až do přístavu, kde máme oběd. Měli jsme tu být před dvěma hodinami a užívat si pohodu a teď jsme tu celkem vyřízení a lehce vystrašení z okolních temných mraků a sílícího vetru . radši nelelkujeme a vyrážíme dál. Znovu 250 výškových nahoru a pak dohromady dalších asi 600 m, než se nám daří najít místo na spaní. Končíme sice už před pátou, ale o nějakém oddechovém dni nelze vůbec mluvit. Místečko nacházíme v obci Plat. Mezi skálami stavíme na schované pláži náš stan. Markét se stihne i vykoupat. Z deště nakonec do večera nebylo nic, a tak můžeme venku i v klidu večeřet.


19. října, 10. den, Plat- Petrovac na Moru 111 km 5:30 hod. Ráno nám nastalo trochu dřív, než jsme chtěli. Chvilku potom, co jsme zalezli do stanu, začalo pršet. Naštěstí už ho umím vypnout tak, že je pevný jako skála, a tak nás déšť moc netrápí. V klidu si spíme, když nás asi ve dvě ráno budí burácející moře. Déšť už začal pomalu ustávat, ale vítr a vlny nám nedávají spát. Vypadá to, jakoby byly těsně vedle stanu. Vykukuju ven, ale vypadá to, že jsou poměrně daleko. Vydržím ležet asi 10 minut a musím ven, znovu to zkontrolovat. Ukazuje se, že jednou za čas přijde vlna, která se stanu přiblíží tak na půl metru. Markét mi to nejdřív nevěří, ale nakonec jí přemlouvám a všechno rychle balíme. Už naštěstí neprší a navíc jsme cestou sem míjeli opuštěný dům, který měl velký přesah střechy, kde se dalo schovat. Najednou přijde vlna a já na poslední chvíli zvednu stan ze země. Timing jak sviňa. Odnášíme všechny věci pod střechu domu, který jsme zahlédli cestou sem. Je to opuštěný sezónní hotel, který nám dává úkryt před neustálým větrem a dopřává klidný spánek až do rána. Po probuzení je zase krásně a my vyrážíme směr Černá Hora. Než tam dojedeme, podaří se mi píchnout. Výměna byla ale rychlá, jen na pumpě zklamali, že neměli kompresor. Ani se nenadějeme a dáváme sbohem Chorvatsku a naopak dobrý den Černé Hoře. Z kopečka sjíždíme do města Herceg Novi, kde máme pauzu a dáváme na pumpě trochu kola do pucu. Ještě nakoupit nějaký jídlo a vyrážíme dál, směr Bota Kotorská. V obchodě zas teda mimochodem trapas, protože jsme si nebyli jistí, zda má Černá Hora euro, i když nejsou v Eu=>má. K obrovské zátoce Kotor přijíždíme s tím, že pokud bude trajekt do 5 euro, tak se svezeme. Cítíme trochu tlak, že jsme předchozí den nic neujeli a nechce se nám zajíždět si 50 km. Nakonec stál přejezd jenom euro, a tak jedeme. Trasu pak ale volíme tak, že přeci jen do zátoky zajíždíme a užíváme si výhledy na okolní dominantní skály. Když po krátké návštěvě města vyjíždíme do sedla 250 výškových metrů, zdá se mi pohled na zátoku trochu podobný, jako v nějakém norském fjordu. Je to vážně nádhera a Unesco štempl si to zaslouží. Dál to valíme po silnici směr Budva a následně Šušajn. Cesta nás ale dost zmáhá. Je to pořád nahoru dolů, strašnej provoz a celkově toho máme dost. Chtěli jsme dojet až do Baru (název města, né hospoda), ale nakonec se spokojíme s nádhernou pláží u města Petrovac. Mapy.cz jsou nám dobrým pomocníkem při plánování spaní, protože víme, jak vysoko je silnice, kde je pláž atd. Dáváme koupačku při západu slunce a pak se kocháme nádhernou noční oblohou. Tu ale bohužel za chvilku vystřídala jen hustá oblaka. Spíme pod dřevěným přístřeškem jen pod vnitřní moskytyérou. Chyba lávky. Čekala nás další neúplná noc, protože kolem půlnoci přišel takový liják, že pršelo i z boku skrz prkna. Stavět stan vedle nepřicházelo v úvahu a na betonu pod střechou jsem to asi půl hodiny různě šněroval, než jsme konečně šli spát.


20. října, 11. den, Petrovac na Moru- Fushe Kruje 152 km (6:30h hod) Po snídani zas stoupání, klesání, stoupání, nejdřív Šušajn a pak Bar. Následně odbočujeme na menší silnici, která vede na albánské hranice. Už pár dní mi připadalo, že mi divně loupe v pedálech. Konečně jsme se dokopali zastavit a rukou to vyzkoušet. Taky že jo, je tam vůle dobrých pár milimetrů. To nevím, jestli na tom dojedu. Navíc mi bez rachtání jde přehodit asi na tři převody. Paráda. Jo a ještě jsem zapomněl, že foukalo. No prostě k hranicím přijíždím trochu rozmrzelej. Trochu si ale spravuju náladu, že na tom nejsme tak špatně, když míjíme ukrajinský pár, který jede z jejich domoviny už dva měsíce s průměrem asi 40 km za den. Na hranicích zase předbíháme frontu aut a jsme tam. Ve státě, který mi posledních pár dní trochu nahání hrůzu. Naši nás varovali ohledně psů a potom, co před dvěma dny na Markét jeden slušně vyjel se mi pořád v hlavě honí myšlenky na to, jak na nás útočí psi. Hned za hranicemi tak láduju zadní kapsy kameny. Toulavých psů je tady opravdu hned znatelně víc, ale naštěstí se jen tak líně převalují. Celkem nám to jede, a tak před dopolední pauzou ještě dojíždíme až ke Skadarskému jezeru. Museli jsme projet jakýmsi cikánským ghettem, což byl teda zážitek. Indie hadr. Od jezera se vracíme zpět na hlavní silnici, která z města Skodra vede na jih směr Tirane. Uvidíme, kam se nám až podaří dojet, ale je tu celkem slušná rovina. Škoda, že nemůžu přehodit na největší převod. Strašně se dřu, ale zas to celkem odsýpá. Na oběd dojíždíme do města Lëzhe. Měli jsme tu menší konflikt s místní mládeží. Jel jsem koupit pití a najednou se na mě vyřítila skupinka cca dvanáctiletých spratků, kteří po mě chtěli peníze. Jeden mi dokonce sahal na brzdu. Musel sem zastavit a dost jasně jim vysvětlit, že na tohle teda rozhodně nejsem zvědavej. Pak dokonce přišli i k nám do parku a něco po nás chtěli, až je zavolal nějakej rabín a promlouval jim do duše. Celkem překvapivá situace. U nás by takový kazatel dostal na budku, ale tady ho celkem poslouchali. Jsem fakt KO a oběd si i přesto užívám. Jak sedíme a nejedeme, uvědomuji si, že je taky celkem teplo - výjimečně. Po obídku to valíme dál směr na Tirane. Je nám jasný, že musíme ten den spát někde před městem, ale i tak je tady strašná rovina a všude jsou rozesetá políčka a obydlí . Naši spanilou jízdu nekonečnými rovinami ruší až dálnice, kterou musíme složitě objíždět. I když nám to bere poměrně dost času, měli jsme možnost vidět i menší města zblízka. Projížděli jsme kolem několik kilometrů rozsáhlé industriální zóny, která byla naprosto ideální k natáčení nějakého krvavého hororu. V druhé půlce dne se na nás podepisuje dopolední shon a kola se nám točí výrazně pomaleji. Když se vracíme zpět na hlavní silnici, čeká nás překvapení v podobě vyfrézované vozovky, což je teda 15 km dost vopruz. Další věc byla, že jsme za celou dobu neviděli jediný normální místo na spaní. Samý políčka a u nich domy. Když vidím v půl 6 ceduly s kempem, navrhuju, že bychom si dali trochu veget. MArkét nadšeně souhlasí, ale nakonec přijíždíme jen k zavřené bráně s cedulí. Musíme tak hledat dál a je to děs. Všude je buď totální bordel, a nebo je to někoho dvorek a nebo oboje (většinou). Když už to chceme vzdát a vrátit se na nejmíň debilní místo, zkouším se zajít do hotelu Nord Park, který vypádá velmi noblesně, ale který disponuje kempingovým placem. Celkem příjemně mě překvapí, když zjišťuju, že noc stojí asi 7 euro. Paráda. Sprcha v hotelovém pokoji, mini kebab jako pozornost podniku, wifi.. co víc si přát!


21. října, 12. den, Fushe Kruje- Librazhd 119 km (6 hod)


V noci lije a ráno celkem taky. Vyjíždíme tak celkem pozdě a i tak ještě mrholí. Naštěstí, ještě před tím, než přijíždíme do Tirane déšť ustává a my se tak můžem v klidu těšit "krásou" hlavního města. Pokusy o zmodernizování metropole jsou tu opravdu jen výkřiky do tmy. Na hlavním náměstí se tluče velkolepá socialistická mozaika na národním divadle s nově stavěným parkem. Silnice jsou často naprosto chaotické, řidiči nemají problém v druhém pruhu zastavit, vypnout motor, dát blikačky a jít si vyřídit něco na poštu. Můj problém s vyčvachtanými klikami je nutné řešit a tady máme na dlouhou dobu jedinou možnost. Mladý kluk na silničce, kterého se mi podařilo zastavit, nás zavedl do ulice s cyklokrámy a tam se mi daří zajistit opravu. Nebylo to uplně fér jednání, zpětně jsem na sebe naštvanej, že jsem s ním víc nesmlouval, ale mám to. K tomu ještě seřízenou přehazovačku a nastříkaný řetěz. Paráda. Ztratili jsme zas dost času, ale bylo to nutný. Z města vyrážíme směr východ na Elbassan. Auta mají štěstí, protože se nedávno otevřel tunel, my si z 50 metrů vyšlápnem do 800. Stoupání je celkem strmý, ale nejsou tam žádný auta. Cestu nám zpříjemňují i výhledy na okolní krajinu, která v místních geologických podmínkách tvoří zajímavé zaoblené a někde naopak místy velmi ostré tvary. V jedné zatáčce naši idylku přerušují dva psi, kterým se rozhodně nelíbíme. Naštěstí mají nedaleko páńa a ten je pomocí topůrka sekery srovná. Po týhle zkušenosti se insiruju a beru si sebou taky klacek, který na psy funguje opravdu dobře. Výstup ani nebyl tak hrozný, jak jsme čekali, naopak si užíváme nekonečný sjezd až k Elbassanu, který nabízí další parádní výhledy na roviny směrem na jih a hory na sever od města. My jedem samozřejmě na sever. Ve městě dáváme oběd, přičemž načasování jsme měli parádní. Během oběda se přehnal déšť a my tak mohli zase frčet dál. Během oběda jsme ale potkali zajímavý pár, kteří jeli na cyklovýlet společně s jejich dvěma dětmi. Chlap je vezl v pojízdném vozíku s sebou, tvrdý! Odpoledne už to jako obvykle jede hůř, ale přesto se nám podél řeky Shkumbini daří vystoupat až do města Librazh a ještě asi 10 km za něj. Místo nacházíme poměrně snadno, kousek od silnice na břehu řeky. Okolí sice zkrášlují odpadky přinesené řekou, ale není to tak strašné, jako pod Tirane. Večer trochu přemýšlíme o tom, kolik nám to asi může ještě trvat do Athén a jak si to rozvrhneme. Zjišťujeme, že máme až moc času a že bychom v Athénách strávili zbytečně moc času. Zvažujeme tak možnost zajet si a navštívit spolužáka Davida v Soluni. No uvidíme.


22. října, 13. den, Lirahzd- Niki 147 km (7:30)


Ráno proběhne ještě jed a diskuze, ale je to jasný. I když se nám oboum dvakrát nechce, argumentů "pro" hovoří jasně víc pro Soluň. Další bonus je taky to, že se podíváme na Olymp, což by bylo super. Ráno nám začíná stoupáním, a to až do sedla na jezerem Ohrid. Před závěrečným stoupáním zastavujeme ještě ve vesnici Përrenja, kde utrácíme poslední albánské leky. Město má zase velkou část se zašlou industriální zónou, kterých jsme v Albánii viděli mraky. I kvůli ní tu asi dříve vedl vlak, jehož koleje jsme sledovali celou dobu od Elbassanu. Vytvořit takovou trasu muselo dát dost práce, samé tunely, mosty a nakonec to tu jen pustne. Poslední část výstupu byla dost prudká, ale o to rychleji jsme na makedonských hranicích. Následuje parádní sjezd až k Ohridskému jezeru.. Muselo tu dost pršet, protože se všude valí spousta vody a silnice je mokrá, ale nám už pěkně svítí slunce. Projíždíme městem Struga a jsme velmi mile překvapeni, o kolik je Makedonie vyspělejší, než jejich západní soused. Všude spousta obchodů, upravené chodníky.. Příjemnou silnicí dojedeme až do města Ohrid, kde máme dopolední pauzu. Kocháme se jezerem, ale pak už jedeme dál na východ. Po silnici vedoucí směrem na město Bitola nejezdilo moc aut a tak se můžeme v klidu kochat okolními barevnými lesy. I přesto, že musíme zdolat ještě jedno stoupání do 1200 m n. m. se nám jede dobře. Oběd dáváme ve městě Resen. Města, které je krásně zasazené do malebné přírody a kde snad 20 km na každou stranu není další obydlí. Centrum je ale zase pěkně upravené, skoro v západním stylu..... brzy bude pokračování


23. října, 14. den, Niki- Soluň (Thessaloniky) 157 km (7:30 hod)

24. října, Soluň, pauza

25. října, 15. den, Soluň- Litochoro 113 km ( 6 hod)

26. října, Olymp, X km a X převýšení ( 9 hod)

27. října, 16. den, Litochoro- Larrisa 90 km (4 hod)

28. října, 17. den, Larissa-(Meteora)- Sofades 149 km (7 hod)

29. října, 18. den, Kardítsa- Amfiklia 133 km (7 hod)

30. října, 19. den, Amfiklia -Athény 126 km (6 hod)

31. října, Athény- bloudění 70 km

1. listopad, Athény- sightseeing vol. 1

2. listopad, Athény- sightseeing vol. 2; 38 km

3.+4 listopad. Athény- Špindl, bus


TOTAL: 2784 km; 139 hod Průměr cca 20 km/h

#2016 #cesta #kolo #Evropa