Špindl-Praha, 2 dny 186 km
,,Už jsem dlouho neuděl žádnou kravinu” říkám si. Už nějaký čas mě ale lákalo zaběhnout si nějakou delší vzdálenost. Celkem nasnadě se mi jevila trasa Špindl- Praha. ,,Ty jo, škoda, že už je prosinec.Nebudu ale měkej ne!? Aspoň to bude trochu výzva. Na na druhou stranu, stejně je teplo jak v říjnu. Teď to chce ještě trochu něco naběhat, aby si nohy zvykly a vymyslet konkrétní termín.”..Před Vánoci jsem to už nestih, protože toho bylo jednoduše moc a přes svátky přece nepoběžim do Prahy, to by nemělo význam. Byl jsem ale tak skálopevně rozhodnutý, že to zrealizuju, že jsem se zařekl, že poběžim první možný termín. Ten se nakonec vyklubal hned na začátek ledna. Když na Silvestra trochu nasněžilo, utěšoval jsem se, že to dole roztaje a já si poběžím po krásných lesních cestách a travnatých loukách. I přesto, že první lednový týden byly teploty pod bodem mrazu, neustále jsem věřil ve slibované oteplení. Bohužel ale nic takového nepřišlo. Namísto slibovaných plusových teplot, mě vítala nová 10-ti cm vrsta sněhu, které evidentně spadla v celé republice. No nic. Prostě to nějak dopadně. Ještě sbalit, co nejmíň věcí (péřovej spacák je základ, půlku karimatky, jedno tričko, trochu jídla, no stejně cca 4 kg i s batohem), naplánovat trasu a huráá. Po krátkym klikání na mě kouká 160 km a 2500 m převýšení. Za dva dny to musim dát. Šlo by to i kratší trasou, ale nechtělo se mi běžet někde X kilometrů po silnicích a navíc je Hvězda je přes celou Prahu. Den první; sobota 9.1 2016 V pátek večer jsem trochu nervózní. Bojím se tý zimy a co tomu budou řikat klouby. Celá rodina už se nad tím ani moc nepozastavuje. Jen Barča je trochu realista. Přeci jen poprvý poběžim takovou dardu dva dny za sebou + je zima a sníh+ potáhnu batoh. Žádný z uvedených kombinací jsem nikdy neabsolvoval, takže je to pro mě velká neznámá. Budík zvoní v 6:30 a já hbitě vstávám. Nohy mě bolej už teď, protože v pátek jsem běžel kontrolovat ledopády u Labský boudy a nes jsem s sebou spousty vybavení. No potěš. Rychlý čaj, banán a nazdar teplý domove. Je nádherné sobotní ráno a sníh mi krásně křupe pod nohama. Ve městě už jsme zahřátý a tak sundavám tenkou bundičku a běžím jen ve svojí oblíbený zelený mikině. Celkem se podivuju, když u Hübnerů na teploměru svítí - 9,7°C. No aspoň se musim hejbat. Kvůli sněhu jsem to vzal po silnici podél přehrady, ale pak už vzhůru nahoru kolem Arniky. I po prvních 3 km jsem natěšenej na kopec, kterej můžu jít. Je krásný počasí a tak, i když slunce ještě nevylezlo, běžim v pohodě bez čelovky. ,,U piráta” je krásný výhled na červánky, které mě nutí i vyndat mobil z batohu a vyfotit si ten kýč.Trochu mě mrzí, že nemám foťák, ale snažil jsem se opravdu brát jen to nejnutnější ( i peněženka se rovná igelitový pytlík). Kupodivu mi ani nevadí sníh na cestě, protože je pěkně ušlapaný, ale zároveň není rozhamtaný. Paráda. Z Benecka mě čeká víceméně parádní dlouhej seběh až do Hrabačova. Objevuju nový cesty, nový výhledy a rozbíhám bolavý nohy. Ideální stav, kterej ale bohužel netrvá věčně. Je pořád celekem slušná kosa. Slunce se zahaluje do mraků a tak s ním mizí i šance na pěkné zahřátí. V Jilemnici si dávám rychlo svačinku a kupuju litrovej džus. Ještěže neměli nic menšího, protože mi nakonec musel stačit až do 55-týho kilometru. Mám radost, že mám za sebou už 20 km a dokonce za slušnej čas. Sice jsem si výškově seběh víc, než jsem výběh, ale odbíjí teprve 9, když přibíhám na náměstí. Na rozcestníku už nacházím i můj další záchytný bod a tím je Lomnice nad Popelkou, která tu má na ukazateli 17 km. Červená značka mě vede po silnici směrem na Kruh, ale mě to nevadí. Nejezdí žádný auta a aspoň se nikde nebořím. Míjím nádhernou březovou alej a pak střídavě stoupám a klesám, až po několika kilometrech odbočuju na lesní cestu. Je ale taky vyšlapaná a tak můžu vesele běžet dál. Míjím několik osamocených chalup, kde se ke mě na pár kilometrů přidává uštěkaný pes. Asi se bál, abych mu nezačal okupovat revír, ale pro mě bylo příjemný neběžet chvilku sám. Před Libštátem mě ale opouští a já jsem tak zase osamocený poutník klusající zimní krajinou Josefa Lady. Gps v hodinkách mě neomylně vede vesnicí až na malou pěšinu, po které ale nikdo nějakou dobu nešel, protože se trochu musím bořit sněhem. Není to tak, že bych byl po kolena v závějích, ale přeci jen těch 5 "čísel" stačí na to, aby boty klouzali a zpomalil se postup. Ještě ale trochu probleskuje slunce a krásně se v lese třpytí, což mi stonásobně vrací tu námahu navíc. To jsou ty hezký chvilky, pro který to člověk dělá. O niterních pocitech blázna snad ale někdy jindy. Z pěšiny se vracím na silnici, po které už dobíhám až do Lomnice. Z náměstí mě to vede přímo nahoru až do osady Morcinov. Míjím jen shluky chalup a přibíhám do malého sedla obklopeného loukami a lesy −pár set metrů ode mě pramení Cidlina. Zde také končí prošlapaná cesta a já se zase bořím tentokrát 10 cm prašánku. Ještěže běžím z kopce. Stezka je to vcelku strmá, ale mám z ní krásný a nevšední výhledy směrem na Trosky a Český ráj. Uprostřed největšího houští mě nenápadná cedulka upozorňuje že jsem v “Evropsky významné lokalitě”, ale nic významného jsem tam teda nezaznamenal. To až o pár kilometrů níž jsem vylekal malé stádo srnek. Uctivě je zdravím, ale pořád jsem pro ně vetřelec. Chudinky se snažili utéct a dvě nešťastně vbíhají nadvakrát do blízkého pletiva. Hlasitě kvílí, až to mrazí v morku kostí. Strašně mě to mrzí, a snažím se běžet co nejrychleji pryč. Seběh mě dovedl až do vesnice (asi 4 baráky) Svatý Petr, kde se ze mě můžou místní psi zbláznit. Na dohled už je místo Libuň, která je lehce za poloviční vzdáleností do polovice celkové cesty a tedy i plánovaného bivaku ve vesnice Mcely. Sliboval jsme si, že tu koupím pití, poběžím dál a v Prachově poobědvám. Bohužel místní konzum má zavřeno a mě tak nezbývá, než doufat, že cestou něco otevřeného ještě najdu. Zanedlouho už se zase drápu do kopce, abych minul hotel Prachov a menší oklikou nakonec sbíhám až k turistické chatě u vchodu do skalního města. Je samozřejmě zavřená, ale i tak si tu dávám pauzu. Jídlo mám z domova a džusu mám ještě půl litru, takže dobrý. Jen ta zima, kdyby taková nebyla. Dává se do mě trochu depka. Vím, že je to ještě dlouhý, a tak vůbec, krize. Pouštím si aspoň chvilku hudbu a tak se můžu krásně kochat skalním městem na který jsem se předchozích 50 kilometrů těšil. Hned je člověku líp. Škoda, že je tak rychle za mnou! Potom už je to celkem nuda. Po cestách, kudy jsem běžel nechodí nikdo ani v létě, natož v zimě. Bořim se a překvapuje mě, kolik sněhu tady spadlo. Mám už celkem žízeň. Měl jsem litr vody od Jilemnice, která je skoro 40 km za mnou. Cumlám sněhovou kouli, ale je mi jasný, že okamžitě musim někde zaklepat, nebo to klepne se mnou. Probíhám vesnicí Nadslav a když vidím, že se u jednoho domku kouří z komína, neváhám a zvoním. Ochotná paní mi s menším podivem naplní obě lahve a ještě přidá radu, ať bežim směrem na Libáň radši po silnici, že to po turistický je na prd. Poslouchám jí a běžím přes Střevač, Bystřici a Staré Hrady až do Libáně. Konečně zas vidím známé místo, protože jsme tu na podzim byli s Markét na výletě. Už tehdy jsem si říkal, že nebýt toho hradu, tak je tu totální mrtvo, ale teď je to vážně až depresivní místo. Obloha už dávno není modrá a tak mě místní oprýskané baráky a partičky opilců a romů teleportují do východní Evropy. Mají tu ale několik otevřených vietnamců, kde kupuju zásobu pití, ale i jídla, abych měl vůbec co k večeři. Na vrch se jdu ještě ohřát do zakouřeného hostince, kde si za 30 kč dávám parádní vývar a malinovku. Snažím se moc se nerozsedět, a ve čtvrt na 4 vybíhám vstříc posledním 20 km. Po silničním začátku uhýbám na lesní cestu. Střídavě to je dobrý, střídavě na hovno. Míjím další “Evropsky významný” kulový a následně trochu bloudím temnými lesy. Sníh už trochu povolil a tak mám boty už slušně mokrý. Nasněžilo tu pomalu víc jak v Krkonoších a tak mám sněhu nad kotníky. Horší je, že nevydím ty muldy a louže pod ním, což cestě dodává opravdové kouzlo. Když si ještě ve finále zaběhnu zbytečný kilometr do obce Tuchom, jsem na vrcholu blaha. Naštěstí potom už to byla brnkačka. Vyndavám čelovku a v půl šestý už probíhám obcí Mcely se slavným a drahým hotelem. já si na pokoj z 10 tisíc nechám zajít chuť a radši si lámu smrkové větve, abych si měl čím vystlat svůj pelech. Jsem za městem, a vím, že bych měl mít pár km navrch plánu. Paráda, jsem za půlkou, zítra to už bude pohoda. Večer jsem úplně zpomalenej. Všude je sníh, ale nalézám malé místečko v ovocném sadu, kde je ho relativně málo. Dokonce jsme se přinutil si přečíst dva články na zkoušku, co mám ve středu, ale i tak nakonec usínám asi v půl devátý.
Den druhý; neděle 10.1 2016 Celou noc se několikrát budím, ale jinak mi je teploučko. Aby ne, když se táhnu s 1,5 kilovym péřovým spacákem. Říkal jsme si, že při takový hovadině bych se měl aspoň pořádně vyspat. Nohy bolej, ale je to v limitu. Budík zvoní v 6:40 a rád bych napsal, že jsem radostně vyskočil, sbalil si věci a běžel dál. No tak nějak jsem se vysoukal z pelechu, ale s tím vyběhnutím to bylo horší. Nohy byly tvrdý a bolely. Co s tim ale nadělám, holt už jsme tady. Autobusem nepojedu. Chvilku jsme jim domlouval a nakonec si pozvolna daly říct. Škoda, že mě nevítá tak pěkný den, jako včera. Namísto modré oblohy je zataženo a z nebe padá drobný sníh, který se postupně mění v mrholení. Fuj. V Loučni se dostávám na krásnou lesní pěšinu, která mi sice na chvilku vrací elán, ale bohužel ne nadlouho. Nekonečnou cestou do (místní prominou) neskutečnýho prdelákova jménem Všejany mě začalo pobolívat pravý koleno. Kromě toho ještě ten déšť+ město s ponurostí Sin-city+ vyhlídka nekonečných kilometrů přede mnou se dohromady rovná špatná nálada a motivace v pytli. Na lesní cestě vedoucí bývalým vojenským územím kolem obce Milovice mě ale bolest přešla a tak už se musím vypořádat jen s těma zbylýma nepříjemnostma. Míjím nějaký bunkry a pak dál dalších X rozbořených domů. Mezi depresivními výhledy jsme ale spatřil napučený kočičky, což mě dost překvapilo. Byla to ale asi nějaká anomálie díky zbytkový radiaci, protože další jsem za celou cestu nespatřil. Milovice měli podobnou atmosféru jako Všejany, jen už z nich bylo co by kamenem dohodil do Lysý nad Labem, kde jsem si vytyčil první větší pauzu. Kilometrově to je asi něco přes 20, což je na ten den úspěch. Cestou jsem se snažil dohnat dva běžce, ale byl to pokus přirovnatelný k paralele olimpiády a paralimpiády. Aspoň mě to ale dřív dostalo k cíly. Dost mě překvapilo, že takový poměrně velký město nemělo žádný otevřený potraviny. Zlatá východní Evropa v Libáni. Nakonec jsme si musel kus zaběhnout a dojít si do Penny. Po vydatném posilnění vyrážím směr Brandýs nad Labem. Trochu mi začíná stoupat optimismus v krvi, protože tam je přibližně půlka mí dnešní etapy. Burcuju v sobě všechnu motivaci a nutím se k běhu. Kupodivu mi za celou dobu nijak zvlášť nevadí batoh. Je pravda, že po Praze i doma běhám s batohem na autobus často. Takže asi díky tomu...,,Tak ještě k támhletomu stromu! Ne, tak ještě, než doběhnu ty lidi. No ale to teď nemůžu přestat běžet, to je trapný. Tak jo, doběhnu až k tomu dalšímu ukazateli, to sou jenom tři kilometry.” Kupodivu to tenhle vnitřní monolog celkem funguje a tak jsem celkem brzo u zajímavého místa s eremitáží (taky bych nevěděl, co to je, pokud bych to neviděl) Svatého Václava. Následuje obec Káraný, kde trochu bloudím. Cestou jsem minul významnou vodárnu, kde se upravuje voda pro velkou část Prahy a Středočeský kraj. Těšil jsme se, jak poběžím podél Labe, ale jako na potvoru jsme sešel z původní trasy a tak do Brandýsa nad Labem mířím pře Starou Boleslav. Cestou přebíhám dálnici, po které normálně jezdíme do Prahy a snažím se zapamatovat si to místo, abych mohl následujících 70 let vzdychat, jak jsem tu kdysi běžel. V Brandýse se pokochám mým známým Labem, které se od včerejšího dne lehce rozšířilo a následně hledám nějakou otevřenou hospodu. Nakonec mají otevřeno jen naši asijští přátelé, a tak si u nich dávám polévku s bambusem a kuřecím masem. Z Brandýsa už jen skok přes neskutečně rozlehlé pole do vísky Brázdim a pak asi 8 km v totálních srágorách až do Prahy. Přesněji řečeno do Prahy 9, Miškovice. Hurá, zvládnul jsem to. Skoro teda. Následoval nepříjemný kus podél hlavní silnice do Čelákovic a následně do Ďáblic. Odtud už jsem se ale znovu napojil na turistickou značku a přes vrchol Ládví jsem pokračoval dál na Kobylisy. Cestou jsem obdivoval místní děti, které nedbaly na to, že sníh na bobování už dávno vydřeli, ale spokojili se i s mokrou hlínou. Míjím spousty lidí na vycházkách, přičemž někteří z nich na mě divně hledí. Chápu to. Běžím jako postižený. Dostal jsem se do fáze úsporného běhu, který vypadá dosti komicky. Z Kobylis dalším lesíkem (míjím vyloženě českou roubenku, která se mi zjevila vedle nedalekých paneláků jako fata morgana) až k ”Velké skále” a pak tradá dolů z kopce. Zastavuju se na výhled u PP Havránky a těším se pohledem na známá místa. Nad Strahovem už se začínají barvit mraky a tak radši pokračuji dál. Nechci nic zanedbat, ještě mám minimálně 15 km před sebebou tak tak ještě svačím u pěšího mostu z Tróji do Stromovky. Sedím tam potupně u zdi zahrad, protože jsme byl líný hledat lavičky. Je mi to jedno. Stejně se za chvilku musím sebrat a alespoň jít, protože bych jinak zmrznul. Tak a teď už to bude za odměnu. Pěšky stoupám směrem k “Matějovi”, což je náměstíčko nad Podbabou. Tam už to znám, je to asi měsíc, co jsme tu s Markét běželi. ,,Ty jo a pak ještě k Jenerálce, ty jo, to je dálka." Nutím se běžet, i když to dost klouže. Probíhám známou Divokou Šárkou a těším se, jak si odpočinu do schodů k Mekáči. Stejně tak se těším na kopec ve Hvězdě. Pak už to je, co by kamenem dohodil a zbytek došel. Poslední kilometr a hurá jsem u kolejí Hvězda. Cíle mé cesty. Jo, jenže nemám klíče! Markét na mě ale čeká u Billy, protože před chvilkou přijela a já jí poprosil, jestli bych si nemohl nakoupit nějakou odměnu. Bilancování Bylo to náročný, ale nebylo to nic hrůzostaršnýho. Podmínky mohly být výrazně horší. Sníh klouže, ale zas leccos odpustí v seběhu. Zima je nepříjmená, ale zas člověk míň pije a tolik se nepotí. Negativem bylo, že cesta byla občas dost nezáživná, což se pak podepíše na motivovanosti. Nohy mě další den boleli šíleně, ale kdo ví, jestli to není jen reakce těla, který vědělo, že už může být zničený, protože nikam neběží. První den jsem uběhl za 10,5 hodiny 86 km a 1400 pozitivního (1900 negativního) převýšení. Čas je počítaný i s pauzamy, které tvořily cca 1-1,5 hodiny. Druhý den jsem za stejný čas uběhl jen 80 km s 900 výškovími metry. Pauzy byly ve stejné, možné lehce vyšší míře. Mapa 1. den https://mapy.cz/s/pnB6
Mapa 2. den https://mapy.cz/s/pnIl