Párkrát jsme se s Johanesem bavili o jídle. Nejsem úplnej "jídlo řešič", ale zas uplně jedno mi to taky není. Minulej tejden pak přišel s tim, že dá v pondělí hladovku. Řek sem si, že ho v tom nenechám a že se mi aspoň zmenší žaludek z toho přecpávání. Nějak si pořád nemůžu zvyknout, že vařim jen pro sebe a tak vždycky zbouchnu dvě velký porce. Ráno si dělám velký káro a celkem to jde. Dopoledne jedu s dalšíma třema spolužáka zkontrolovat ty naše meteo přístroje. Podařilo se mi na tyhle kontroly zapsat tak, že můžu odjed za Markét už ve čtvrtek a pak přijedu přesně v pondělí, kdy se bude dělat poslední check. Všechno nám fungovalo dobře a tak v půl 12 už zevlim v knihovně. Při čekání na Johanese, kterej mi nese mojí, u něj v batohu zapomenutou, peněženku si skenuju nějaký věci na referát do Čech. Zdá se to být daleko, ale čas letí a teď je aspoň ještě klid. Kolem oběda se oba shodujeme, že to zatim celkem jde. Vypil jsem už asi 2 litry vody a když člověk dostatečně věnuje pozornost něčemu jinýmu ani to nevnímá. Navíc mám víc času řešit jiný věci. Donášim svýmu supervisorovy prof. Mayerovi dopis, kde sepisuju, co sem tady jako zatim dělal a jestli mi to k něčemu je. Od kanceláře OEAD mě totiž takhle vyzvali, jinak prý mi nedají poslední měsíční stipendium. Nebylo to bůh ví co, ale dostal za to pochvalu i razítko. Další úkol na ten den, bylo zpravit kolo. Nějak se mi v po výměně třese zadní kazeta. Chvilku jsem s tim šaškoval, ale nakonec sem se nevyhnul zaplacení 5-ti minut práce, rovných 5 euro. Odpoledne jsem se jel aspoň zlehka vyjet směrem k Watens, podívat se na tu zrekonstruovanou Swarovski zahradu. Kolo jede konečně parádně a nikde nic nechrastí a s novejma pláštěma se taky nebojim, že je o první obrubník rozpárám. Zahrada i po rekonstrukci nic moc. Zajímavější mi přišel zájezd 5-ti autobusů Indů, který mě trochu vrátili vzpomínkama na Indii. Hladovka je nejhorší večer. Je největší hlad a i chuť je největší, když člověk sedí doma. Povoluji si aspoň sklenici džusu a hned je to dobrý. Sice to prej je stejně k ničemu, ale trochu jsem otestoval svojí vůli a měl zajímavější den. Pamatuji si, když sme se vsadili jednou s Barčou, když mi bylo tak 15. To bylo utrpení, teď mi to skoro neřijde. Asi za to můžou ty spousty hladových dnů na cestách. V úterý ráno se při hodině paleoklimatologie dovídám, že středeční hodina odpadá. No, tak to bych moh jet už zítra. Diskutuju to s Markét a nakonec se rozhoduju to posunout. Ve čtvrtek má bejt nejistý počasí a jet dva dny v mokrejch věcech moc nechci. Odpoledne si odbývám svojí prezentaci na glacio-literárním semináři a celkem to šlo. Snad sem ze sebe neudělal vola. Měl sem nějakej článek na ledopády, ale bylo vidět, že to berou trochu s rezervou, po těch článkách o změně klimatu. Odpoledne se jdu proběhnout pro lepící pásku a celý večer si všechno balim a cpu na kolo. Nakonec se mi to podařilo celkem dobře, jen mě překvapilo, že je to celkem těžký. Po ulehám a snažim se zlehka naznačit Lukasovi, že ráno jedu a že ho snad nebudu moc ráno rušit, až budu stávat. Říká, že je to v pohodě, ale nepochopil to. Do 1 řve do sluchátek jako pako, kliká myší jako o život a to nemluvě o počítači, kterej jede na plný kule a nestíhá chladit. Zrovna, když si odpočítávám posledních pět výbuchů smíchu, než půjdu spát ven, konečně zhasíná a jde spát.
Dřív jsem ranní stávání bytostně nesnášel, ale už si začínám celkem zvykat. Vstávám v půl 5, ale vyjíždím až v půl 6. Už je aspoň světlo a tak nemusim svítit. Risknul jsme to rovnou v krátkym, je zima, ale jde to. První kopec na Brenner jde dobře. Za 1:45 už sem v Itálii, mění se mi sklon a sjíždim směrem k Bolzanu. Už z vršku vede krásná cyklostezka. Vesměs nádhernej asfalt, ale pro někoho, kdo potřebuje jet co nejpřímější trasou to je děs. Snažim se uklidňovat, že to je v pohodě, že s tim nic neudělám, protože tunelama jet nemůžu, ale to ještě netušim, že to nejhorší mě ještě čeká. Jede se mi krásně. Jinak se mi jede dobře, ale to bude tim, že je to z kopce. Projíždim Brixenem a pak se stezka dál vine podél řeky, městečkama, a co je pak nejlepší po bývalých kolejích. Tak díky tomu i já nakonec projíždim několika tunely. V Bolzanujsem rozhodnutej jet po hlavní stůj co stůj, ale samozřejmě se rovnou stratim. Zas objíždim nějakej tunel, zastavuju v krámě pro sušenku a pak rezignovaně zase najíždim na cyklostezku u řeky Adige. Nějakou dobu to celkem jde, ale pak nastává zrada před Trentem, kde si zajíždim asi 5 km. Plán byl obědvat ve městě Rovereto, kde jsem měl vypočítanejch 208 km z Innsbrucku. První náběh na "hlaďák"zahnala tyčka, co my ještě naši přivezli z Kanady, ale ten druhej už sem přepísk. Prokletý Rovereto ne a ne se objevit. Nakonec sem dojel asi na setrvačnost a už ve slušnejch haluškách hledám nějakej krám. Když mě pak paní posílá 2 km někam do města, vzdávám to a lehám si pod nějakej strom. Hltám zbylý kusy chleba a dobíjim se, abych aspoň dojel koupit si nějaký pití. Krám nacházim, nakupuju nějaký dobroty a pak musim přes půl hodiny jenom v leže jíst. Už svý tělo trochu znám a tak vim, že se vzchopí. I tak touhle debilitou ztrácim drahocenej čas. Měl jsem se najíst dřív. Směr Veronavyrážim až ve 3. Je odpoledne a samozřejmě začalo foukat proti směru údolí. Už jsme na to zvyklej a tak se s tím prostě smiřuju. O to víc ale vyhlížim konec údolí, kde si slibuju bezvětří. Nakonec k mýmu překvapení odbočuju do zaříznutý soutěsky a z ní najednou vyjíždim do rovin, kterýma pár set kiláků pojedu. Sice už nefouká, ale je zas vedro na chcípnutí. Z bláta do louže. Gps v hodinkách mě tahá šílenejma uličkama a pěšinama, aby mě protáhla městem, ale je to šílenost. Asfalt není, nebo jsou v něm díry jako blázen. Nic ale netrvá věčně a já najednou periferně vidím známé místo, kde jsme s našima před pár lety byli. Pak už to netrvá dlouho a já už jedu směr Bovolone. Huráá 300 km. V nějakym neskutečně levnym krámu si kupuju zas nějaký jídlo a hlavně zmrzku. Jednu neměli, tak jsme si jich musel koupit 8- ale co, stáli 80 centů a ještě jsem pohostil dva Marokánce. Původní plán byl, že bych si moh první den něco najet, abych druhej den neměl takovou nálož, když je to posledních 80 km v kopcích. No, už tam vim, že víc jak těch 330 km nedám (půlka). K večeru se pěkně ochlazuje a já mám zas novou sílu do nohou. Libuju si, že aspoň těch pár km bych moh de 9-ti stihnout, ale to se zas ztrácim ve městě Cerea. V 21 :00 to posílám přímo do pole a končim. Už mám hlad, a začíná bejt už i tma. Ujel jsem podle mapy půlku, ale ve skutečnosti odhaduju tak 350 km, městečko za mnou se jmenuje Castelmassa. Volám Markét a domů, že jsem v pořádku, láduju se, co to jde a jdu spát. Místo jsem fakt nečřešil, ale asi jsem měl. Celou noc sjíždim z karimatky, a navíc za mnou na silnici to valí každou chvíli nějakej kamión.
Nejdřív jsem nechtěl vstávat tak brzo, ale bál jsem se, abych to vůbec stihnul. Vstávám v 5 a v 5:45 vyjíždim. Jsem ztuhlej, hrozně ulepenej, ale jinak se mi nejede uplně špatně. Nejdřív míjimOcchiobelo s dálnicí a za ní přejíždim obrovskou řeku Pád. Pak se celkem snadno prokličkujuFerrarou (nikdy jsem o ní neslyšel, ale je prej UNESCO, škoda, že sem nic neviděl) a pak to valim dál směrem na Ravenu. Je to všechno šílená rovina a často hlvní silnice. Provoz je ale jen chvílema. Občas taky slušně foukne, ale pořád to jde. Už se vidim za městem, když v tom přijíždim k ceduli "rychlostní silnice", zapínám hodinky a zjišťuju, že musim 3 km zpátky. Bohužel to ten den není první zajížďka. Ravennou pak ale naštěstí projíždim hladce a už se těšim, že uvidim moře. Další z větších cílů je Rimini. Cesta pěkně ubejvá , jen, kdyby nebylo takový vedro. Přišlo tak pozvolna, že jsem si ani nevšim, že se najednou smažim ve vlastní šťávě. Okamžitě zastavuju a patlám na sebe opalovák. Jsem teď celkem poučenej. Jizvy na pusu mám ještě čerstvý. Když se najednou přede mnou zas objevuje cedule "rychlostní silnice" kašluna to a jedu dál. Nemám náladu taky někde zase kroužit. Nejdřív jsem myslel, že mě tam táhla iGPS, ale jak je to dlouhá cesta, je tam muselo tam bejt málo bodů a tak je navigace dost přibližná. Nakonecz dálnice odbočuju a jedu nějakym přímořskym městečkem. Cesta mě vede až na pláž a pak mě posílá někam do moře. Sem tak nasrane*, že se musim vracet, že sem si ani neužil ten pocit "dojet k moři". Holt takový, jako poprvý to už asi nikdy nebude. Nedošlo mi, že v podstatě celý středozemní pobřeží je jedno velký přímořský městečko. Matlám se tam snad 30 kiláků po šílený silnici, ve vedru mezi turistama, autama a hlavně semaforama. Oběd jsem si nechával na Pesaro (zas něco kolem 200 km), ale už jsem měl ten den větší zásobu v zadních kapsičkách a tak nedojíždim tak hotovej. Před městem mě ale čekalo jedno celkem solidní stoupání, kde dokonce dojíždim nějakýho pana karbonovýho. Asi ho to naštvalo a tak to z kopce šlape a já se za ním aspoň vezu. Zařek sem se, že musim tu pauzu zkrátit. Moc to ale nejde, člověk než jenom vyčká frontu v krámu (v Aldi by ty prodavače za pomalost vyhodili na hodinu) a celkově ten čas hrozně letí. Za 45 minut se mi ale podařilo dokonce i rychle se vykoupat. Moře pěkně chladí a aspoň měnim vrstvu soli za jinou-čerstvější. Z Pesara je to ještě asi 60 km po pobřeží. To vedro je fakt brutální. Člověk se napije, a než to polkne, už má sucho v krku. Strašně se nětěšim na ty kopce. trochu se bojim, že to bude 80 km nahoru dolu a já někde vytuhnu. Nic nepodceňuju a dávám ještě jednu rychlou pauzu vLidlu. Gps mě dovedla k rozestavěnýmu mostu. Jednoho dělňase se ptám, jestli to můžu přejet a on prý kam jedu. Cignaly, říkám. Z různých posunků chápu, že je to asi pěkně dokopce. Super. Asi 15 km jedu ještě porovině, ale za to v šílenym protivětru. Jsem nakonec vděčnej, když uhýbám na nějakou skoro polňačku. Ta se ale zvedá tak prduce, že mi málem spadne helma. Pár stoupání na nejmenší převod vydupu, ale na jeden už fakt nemám a slejzám z kola. Asi 10 km je to fakt mordor, ale i ten nakonec končí a já si zase chvilku libuju, jak se mi pěkně jede. Už začal bejt v lese i chládek..... no a pak sem to uviděl-Cingoli. V dálce, na druhý straně údolí se na vršku kopečka tyčilo nádherný městečko. Romantika pěkná, normálně by mi to bylo asi jedno, ale po 600 v nohách, nic moc. Supim nahoru těch 500 vejškovej a utěšuju se, že pak to bude z kopce. Nahoře mi cedule "eurospin" dává jasně najevo, že bych měl zastavit a radši si ještě jednou dobíjim energii. Lidi v krámě na mě koukaj už trochu s hrůznou. Smrdim na sto kroků a moje pohyby sou trochu přiopilý. Hurá, nemílil jsem se a fakt je to potom z kopce. Až mě překvapuje a děsí zároveň jak moc. Jedu skoro 20 kiláků bez šlápnutí až do San Severino Marche.- odtud to je už jenom 22 km. Je půl 8 a já vim, že o dám. Vim, že i kdyby to bylo dokopce jakkoli, že do Camerina se už dostanu. Ani vítr, kterej mě zas málem sundává z kola mě nerozhází. V Castelraimondu už vidim můj cíl. Stejně jako Cingoli, se Camerino tyčí na vršku jako z nějakýho historickýho filmu. Je to ještě 10 km do kopce, ale já mám skoro až radost, že mám na závěr ještě výzvu. Poslední kiláky si doslova užívám. Huráá..cedule, město, universita, ale kde je Markét. Vybil se mi totiž mobil a já nevim, kde hledat. Nakonec mi mobil půjčila jedna Italka a vše je zanedlouho vyřešný. Spurtuju těch posledních pár stovek metrů po kamený dlažbě a padáme si s Markét do náruče s podiveným publikem spousty Italů. V Camerinu jsou totiž zovna nějaký slavnosti a tak je tam živo. Markét mě představuje spolužákům, nachomýtám se k nějakýmu jídlu, ale ten večer nejsem dobrej společník. V půl 12 si po sprše lehám konečně k Markét. Stálo to za to. Bylo vážně fajn mít takovej cíl. Člověk by se hůř dokázal donutit udělat něco takovýho. Vzpomínám, jak sem byl vyřízenej kdysi z toho, že sem dojel 190 km k babičce za den. Byl sem na sebe celkem dost pyšnej, ale zpátky už sem byl srab a jel vlakem. Teď jsem nakonec ujel asi 720 km za dva dny i s bagáží. Kilometry jsem si pak naklikal v mapě, zbytečně jsem najel 60 km. Sem vážně trubka.
Markét jde další dopoledne do školy a tak se můžu trošku zregenerovat. Markét má krásnej malej pokojíček s neskutečnym výhledem na město. Výhled nic neruší, všude zpívaj ptáci, neni slyšet žádný letadla, dálnice, nebo zbíječky jako u mě. Ten klid tady čiší úplně všude. Na oběd si jdeme sednout do parku a procházíme tak celým centrem. Budovy jsou opravdu historický a všechno to má krásnou atmosféru. Aby jsme za den měli alespoň nějaký vzrůšo, tak jdeme spát k nedalekému hradu. Leháme si pod rozkvetlý kaštan na podestýlku z květů. Spaní nám ale 2 x ruší nějací Italové, kteří sem prý jezdí souložit. Takhle museli hledat jinou zašívárnu. Další den ráno přicházíme na pokoj a rovnou vyrážíme na výlet na Monte Primo (1295), což je taková nejbližší dominanta okolí. Kousek se přibližujeme busem (pro studenty zdarma), nejdřív klesáme a pak zas stoupáme kolmo vzůru. Škoda, že je celkem zataženo a tak nemáme skoro žádné výhledy. I tak je to pěkný výlet. Při zpáteční cestě se odměňujeme výbornou zmrzkou. Večer jsme si šli na chvilku sednout s Kaisou (finskou spolužačkou Markét) do místního baru. Historické slavnosti stále pokračují, ale krom vlajek nic ten večer nevidím. Všude je ale spousta lidí a restaurace praskají ve švech. Cestou procházíme kolem stanu s Italy, kteří řvou ze všech sil....bevo, bévó, bevó, bevó, bévóó.. Nejsou opilí, oni tak prostě paří-čím větší a delší bordel, tím líp.
Na neděli si "cestovní kancelář Markét" připravila výlet do krasové obasti Frassasi. Vlak nám jel zCateslraimonda v 6. nebo v 13. Volíme druhou možnost a já mám apoň šanci trochu se konečně vyspat. Aby jsme ušetřily nějaký euro, sjíždíme dolů na vlak ve dvou na mým kole. V Albacinu hodinu čekáme a tak na zastávku "Genga- San Vittore" přijíždíme až po 3. Dost se rozhodujeme, jestli za 12 euro půjdem do jeskyní, ale nakonec na to prdíme a podle mapy vyrážíme prozkoumat okolí (i Markét spolužačky říkaly, ž to za to nestojí). Procházíme ostře zařízlým údolím a kocháme se různými skalními útvary. Za pár kilometrů odbočujeme vpravo do svahu na kamenou stezku, která nás za nedlouho přivádí k obrovský jeskyni. Pod velkolepým převisem je vybudovaný kostel, což místu pořádně dodává na zajímavosti. Prozkoumáváme několik set metrů dlouhé boční části jeskyně a nakonec vyrážíme zas dál. Z kamenné cesty odbočujeme na malou pěšinku, která nás opatrně vede příkrým svahem dál vzhůru. Asi po hodině docházíme na krásný kamený hřebínek, kde se nám konečně otvírá výhled na všechny strany. Ouha, mysleli jsme, že cesta vede někam na vrchol. Chtěli jsme spát někde nahoře, ale cesta z hřebínku padá zase dolů. Neujdeme ani sto metrů, když vidím malý plácek. Sice by jsme ještě chtěli jít, ale aspoň budeme nahoře a večer se můžem kousek vrátit na západ slunce. Jdu blíž a najednou si všímám, že místo je zvláštně osvětlené. Vždyť slunce je na druhé straně. Zkrz celý hřeben voda ve vápenci vyerodovala obrovské okno a my tak máme opravdu nádherné místo na spaní. Večer opíkáme buřty, německá hořčice, italský "pivo". Prostě idylka. Chudák Markét měla trochu krušnou noc, protože jí pořád otravovala nějaká myš a nakonec ještě slimák, ale je statečná a žádný hysterčení se nekonalo.