7. týden- běh a Stubai

13.04.2015


Nádherný počásko pokračuje. Už je mi naštěstí celkem dobře a tak se jdu aspoň proběhnout. Dopoledne sem věnoval psaní, odpoledne nákupu, ale jinak celkem zevl. V úterý mám ráno školu od půl 9 a vzhledem k tomu, že se mi vysypalo to kolo, tak musim pěšky. Samozřejmě vycházim pozdě a tak trošku nestíhám. Pěšky je to 5 km, ale nakonec to stíhám. Po hodině se musim jít ukázat na OEAD, že tu jako sem a nehážu jejich peníze do automatů v Las Vegas. Odpolední diskuze nad glacio a pak už jen zas zdlouhavá cesta domů. Večer je fakt nádherně, tak zas běhám. Ve středu mám školu vyjímečně až odpoledne, a tak jdu zase běhat (.. sakra, já nedělám nic jinýho, než běhám) a po obědě běžim do školy a pak zas ze školy :D  Už trochu začínám přicházet tomu Matlabu na kloub, ale ještě to chvilku potrvá. Čvrtek to samý, běh - běh do školy a pak zas ze školy. Meteo sice bejt němělo, ale stahovali jsme data z těch našich meteorologickejch stanic. Večer už sem fakt "KO" a bolej mě nohy. Běhání už bylo na chvilku dost, naštěstí se teď blíží skialpovej tejden, tak si od něj odpočinu. Dokonce mě to běhání do školy tak nebavilo, že jsem začal běhat s mp3, což sem vždycky nesnášel.  Něco člověk ale dělat musí, jinak by se zbláznil. Večer mi najednou píše Johanes, jestli nezajdem na pivo, ale už se mi nikam nechce a tak mu navrhuju, aby přišel za mnou. 
                Ráno není moc pěkně, ale nakonec vyrážíme na jeho neskutečný rachotině pár kilometrů k Martinswandu, kde si konečně chcem poprvý letos zalézt. Jen co cvaknu druhou presku, začíná pršet. Nakonec ale v dešti dávám ještě jednu cestu, co končila malym převískem skrytým před deštěm. Prší jen trochu a tak pak ještě prozkoumáváme ostatní lezecký sektory. Nejlepší vypadal ten nejodlehlejší nad železniční tratí. Vápenec je tam nejmíň olezenej a má to krásnou expozici. Určitě sem musíme zajít. Jen co přicházíme zpět domů, tak začíná teprv pořádnej slejvák. Aspoň nás to donutilo strávit nějakej čas na úkolama do našeho německýho Matgea. Než se naděju, už mi volá mamka, že už jsou před Mnichovem. Jen tak tak stíhám shruba poklidit a upíct nějaký vločkový cookies (aby rodina viděla, že nejsem trouba, ale že se pěkně o sebe dokážu postarat ;) ). V 10 přijíždí a já mám tak zas na 10 dní společnost. Mám radost! Radost určitě mají i účastníci párty na našem patře, kteří si museli myslet, že se sem stěhuje cikánská rodina. Nanosili jsme do mýho pokoje asi 50 tašek, moje nový kola, spacáky atd. K mýmu velkýmu potěšení se ve velký části zavazadel skrývali i věci pro mě- hlavně český jídlo, sladkosti a PIVO! Večer si vyměňujem zážitky a pozdě usínáme uprostřed všech těch věcí. 
                Ráno už ale pěkně s tátou vyrážíme na skialpy. Musíme se před naším vysněným závodem Trofeo Mezzolama co nejlíp rozehřát. Zbytek rodiny vysazujem u bazénu, protože se jim do toho "nic moc" počasí nechce. Vyjíždíme takorát na Hoedl na Axamamer Lizum a valíme zpátky. I přes počasí, které by se dalo charakterizovat jako  "bílá tma" a a přesto, že lanovka už nejezdí, tak byla půlka parkoviště plná. Skialpinismus prostě letí. Odpoledne věnujeme nezbytný návštěvě různejch krámů, ale prosedil jsem si jim aspoň ukázat zámek Amras, kde sme už byli s Markét. Večer oplácíme párty ostatním na patře a děláme bordel u Dobble. Je fajn zahrát si to ve více lidech a ještě tak, že mi nezbývají všechny karty v ruce.
                
    V neděli se rozhodujem přesunout na Stubai a pak pokračovat dál směrem na Bolzano, aby jsme se přiblížili údolí Aosta. Překvapivě se balíme vcelku rychle, ale i tak to trvá děsnou dobu, než se dostáváme až pod lanovku a nasazujem lyže. Je tam asi milión lidí. Je totiž nádherný počasí a je víkend. Mažeme nahoru a cestou pozoruju, jak přibývá sněhu. Dole je sotva pár cm, ale o tisíc vejškovejch je někde nafoukanejch i 10 metrů. Nahoře sou trochu zmatky. Ztratil se táta. Měl čekat na mezistanici, ale když ho tam nenecházíme, rozdělujeme se a já s vybíhám na nedalekou 3-tisícovkuHinterer Donkopf. Nahoře je českej mejdan a potkávám tam partu s Luckou hrozovou. Asi potřebuje taky nějakej voraz od cepínů. Když si chci zaaretovat boty, praská mi druhý lanko. Doprdele, ty boty už fakt asi pomalu končej. Nějak to improvizuju, ale sjezd je děs. Aspoň dobrej trénink stability. Na mezistanici se nakonec všichni zdárně potkáváme a dáváme si nějaký drobnosti v restauraci. Chvilku tam sedíme a já se tak můžu naplno kochat tou šíleností zvanou Stubai. Jsem tu poprvý, ale slýchám o ní pořád. Pro lyžaře ráj, pro skialpinistu asi taky, ale mě to přijde jako znásilněná příroda. Všude miliarda lidí, všude samej drát, hudba a do toho se tam čas od času přes celý údolí nese znělka jak z nějakýho metra, že asi odjíždí lanovka. Před odjezdem dáváme jednu jízdu (turnikety jsou jenom dole) a pak už svištíme směrem Bolzano, Trento až k našemu místo na přespání   u jezírka Terlago. Spali jsme tam, když jsme jeli na Korziku a tak na mě doléhá trocha nostalgie.

Please reload

© 2016 Matěj Švec

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now