top of page

4.týden- pizza, škola a půl maraton

Už vlastně od minulýho týdne hlásili pořád špatný počasí, ale nějak se jim to nechtělo potvrdit. V pondělí tak byl zas krásnej den a tak sem se hecnul a vyběh na trochu delší běh. Konečně jsem se podíval ke skokanskýmu můstku na Bergiselu a hned vedle stojící Tirol panorama. Nostalgicky jsem si zavzpomínal, jak nás asi před 15 lety vyhodili v noci policajti z místního altánku, kde jsme chtěli strávit noc. Dost možná to bylo kvůli mě, protože jsem se snažil obhodit lanem jeden trám a houpat se na něm. Na úterý hlásili zase déšť a zas nic. Stejně jsem byl ale ve škole, takže mi to bylo celkem jedno. Aspoň večer jsem se zašel proběhnout k řece, ale nohy po pondělku bolej. Celkově se nic zajímavýho nestalo, ale aspoň se mi podařila fotka spícího bezďáka ve škole, na fotku s paní, co si kolem hlavy dává igelitovej pytel sem ještě nesebral odvahu. Ve středu jsem měl v plánu jít na nějakou přednášku o erozi cest v rozvojovejch zemích, protože mi odpadlo "německý počítání", ale bohužel jsem si splet datum a tak ve škole zjišťuju, že to bylo už v úterý. Vracím se na kolej, převlíkám se a po nějaký době zas jedu provětrat kolo. Vydal jsme se po proudu Innu do městečka Wattens, kde se nachází továrna Swarovski. Před fabrikou vytvořili při nějakým výročí takovej parčík, kterej ale momentálně k dalšímu výročí přestavujou a rozšiřujou - Kristallwelten. No, na to, že to navštěvujou milióny lidí, tak si nemyslim, že by to byl nějakej extra vodvaz. Výlet trochu kazilo přejíždění celýho Innsbrucku a neustálý čekání na zelenou, ale i tak to bylo fajn. Projíždění města si užívám ten den ještě jednou, protože odpoledne mám školu. Večer lidi z patra naplánovali společný večer s pizzou. Vzhledem k tomu, že drtivá většina lidí je z Itálie, tak stála za to. Ptal sem se jich, co říkaj na ananas v pizze a prej to jedí taky. Takže ať sou jdou ty chytrý články o tom, jaký jsou Češi s ananasem čuňáci bodnout. Bylo to moc fajn, všichni jsou v pohodě! Konverzace ale byla vesměs v němčině, a tak jsem se moc nechytal. Rozhodně ale víc, než při tý vědecký konferenci. Ve středu večer mě trochu překvapil email od kanceláře OEAD, že sem se prý nestavil v kanceláři na pravidelnou kontrolu, takže den začíná tímto. Asi jsem na to nějak zapomněl, ale prostě potřebujou vědět, že lidi, kterejm dávaj peníze tady doopravdy jsou. Ten den bohužel konečně vyšla předpověď a prší. Vzhledem k tomu, že mi spolubydlící půjčil na prázdniny pro Markét kolo, beru si to jeho. Má aspoň blatníky. Co ale naopak nemá, tak je vzduch v pneumatikách. Příde mi, že jedu málem po ráfku a je to teda sakra změna oproti mí silničce. Odpoledne mám seminář z alpský meteo. a měli jsme ten den odevzdat jakýsi koncept, co budeme chtít měřit v průběhu terénního cvičení pomocí všelijakejch těch přístrojů. Vzhledem k tomu, že meteorologií mezní vrstvy atmosféry jsme se u nás skoro nevěnovali, tak o tom nemám moc páru. Celý dopoledne pročítám desítky článků a nakonec pár vteřim před začátkem vyučování posílám email s čímsi. Ve finále sem to ani dělat nemusel, protože nás nakonec rozdělili do 4 skupin a v tý až máme každej mít specifický téma. Ten den jsme ale krom toho připevňovali různý přístroje na střechu, aby jsme je následně mohli porovnat, jestli měří stejně. Konečně pátek a krom toho, že jsou prázdniny, tak konečně přijíždí Markét!! Ráno se tak ze svý sluje snažim udělat útulný pokojíček. Solidně prší, takže mi to ani nevadí. O to hezčí je pak odpoledne, který se krásně roztrhá a já se jdu jen na chvilku proběhnout, abych před sobotním závodem nebyl uplně dřevěnej. S Markét jsem domluvenej, že se potkáme po třetí na vlakáči. Je to přeci jen asi 6 km a tak se rozhoduju tam odvézt i to půjčené kolo. Zrovna, když si libuju, jak se mi silnička krásně veze, když je lehká, se mi seknou řidítka. Než stačím něco vymyslet už letim. Přes dvoje řidítka a solidně brousim asfalt. Sakra. Kupodivu se mi neroztrhla goráčovka, s čim jsem už skoro počítal. Odnesli to ale kalhoty, koleno a taky trochu ruka. Zamáčkl sem slzu, zamával na viděšený publikum u řeky a jel jsem rychle na nádraží hnán láskou za mojí milou Markétkou! Na nádraží zjišťuju, že i kytka v batohu se při tom saltu trochu pomačkala, ale o to je zas cennější. Když se s Markét konečně potkáváme, nemůžem uvěřit, že už je to víc jak měsíc. K véče máme svátečně kuřecí s americkym bramborem, což je pro nás oba první maso za celej měsíc. V celkový deštivý předpovědi sobota vyčnívala jako jediný slunečný den, což krásně vyšlo. Dopoledne jsme se jeli na chvilku projet na kole, okouknout ferrátu. Ten den se zrovna, stejně jako v Praze, konal jakýsi městský běžecký závod. Nebyl asi sice tak prestižní, ale za to nestálo startovný tisíc korun. Oba jsme se s Markét přihlásili a přidali se tak k několika stům dalších nadšenců. Na výběr bylo několik variant od 3 do 21,1 km, které si člověk mohl zvolit dokonce i v průběhu závodu. S Markét jsme tak chtěli zkusit náš první půl-maraton. Já jsem se nacpal dopředu a vyrazil s místníma borcema. Měl jsem cíl pokořit hranici 1:20 a tak mě trošku děsilo rychlejší tempo. Nakonec se to dařilo celkem úspěšně držet a z naší skupinky jsem nakonec doběhl první v čase cca 1:17 podle mích hodinek. Překvapil jsme sám sebe. Píšu cca, protože to nebyl závod v pravým slovasmyslu. Vítěz byl v podstatě každý a každý si měřil svůj čas sám. Kluk, co jsem ho doběh na cílový čáře si ale zapsal čas 1:16. Markét bohužel nějak špatně odbočila někde s davem a tak si zkrátila půl-m. trasu o tři km. V cíli jí to ale tak štvalo, že se rozhodla si to vynahradit a doběhnout těch pár km extra. V tu chvíli jsme ale netušili, že to byly 3 a tak jsme běželi ještě 5. Největší bojovnice tak byla zas moje drahá polovička. Neděle nakonec měla být na delší dobu poslední den bez deště a tak jsme i přes rozbolavělé nohy vyrazili na ferrátu Kaiser Max. Je jen pár km od koleje a je celkem výživná. Bohužel jsme si ze své poslední návštěvy nepamatoval jak moc je výživná. Vede celkem nelogicky, často po holý skále a nutí tak člověka tupě šplhat po laně. Naposled jsem jí šel ve sněhu, byl jsem zmrzel a vyhecovanej a tak jsem jenom mazal nahoru. Teď mi to v kontrastu s italskýma ferrátama, co jsme šli naposled přišlo dost divný. Expozice nádherná, výhledy úžasný, ale radši bych si sáhnul víc na skálu, než na ocel. Bál jsme se, že dolů budem muset zas ferrátou, protože dole psali samý "Lebensgefart", ale nakonec se žádný ohrožení života nekonalo a my sešli po skoro hotový nový cestě zpět dolů ke kolům. Ukecal jsme pak Markét ještě na jednu lezeckou cestu ve spodní části stěny, ale dost foukalo, začli padat kameny. Navíc sem se nacpal do něčeho nad moje síli a tak sme radši mazali zpátky na kolej.

bottom of page