top of page

2. týden- běh, kolo, skialpy, ledy

Celý týden proběhl v podobném duchu, jako předchozí, jen s menším počtem bloudění a tápání. V pondělí bylo nádherně a tak jsem vyrazil na delší výběh směrem do Zirlu. Bylo neskutečný vedro a tak už i kytky začali pozvolna pučet. Cestou jsem objevil spoustu dalších odboček a tak mám aspoň další inspiraci.

V úterý jsem měl konečně mít ten předmět, co minule odpadl, ale nakonec mi až v sekretariátu řekli, že se pan profesor zasek někde v Kathmandu. No kdo mu to může mít za zlý. Tím pádem odpadá i odpolední hodina a tak vyrážim prozkoumat i východní část města. Krom obchoďáků tam nic moc není. Kupuju si ale alespoň konečně talíř a jedu dom. Předchozí dny jsem strávil celkem aktivně a tak jsem si řek, že bych si měl dát jeden den oraz. Balim si nějaký krámy a jdu si sednout k řece. Je zas krásně a teplo a tak mě zprvu zas tolik nepřekvapí když vidim pár naháčů se opalovat. Když ale vidim jednoho, co se nenápadně uspokojuje trochu se zděsim. Jdu co nejrychlejc dál, a co nevidim- další mamlas si ho tam honí už uplně bez ostychu. Sakra, kde to sem! Jdu od těch úchylů co nejdál, a na klidnym břehu si vyřežu vařečku, učim němčinu, zašiju botu a jde potmě domů. Nikdo na mě naštěstí nevybafnul, ale nedivil bych se tady..

Středa konečně taky nějaká škola. Ranní hodina němčiny, přičemž tentokrát my učitel dává i list papíru přepsanej do angličtiny. Nechápu, jak může bejt někdo tak ochotnej. Je to celkem zajímavý. Po škole jsme zas domluvená s Jonasem na nějaký skialpy. Busem jeden tentokrát z města a tak jedu celkem velkej kus až k Olympia stadionu, kde jsem téměř před 14 dny vystupoval. Když přijíždí autobus a já mám přistoupit k Jonasovi, jen se letmo ohlížím na vývěsní tabuli, abych se podíval na název cílový destinace, ale řidič to asi pochopil tak, že asi nejedu a odjel mi. No škoda jen, že Jonas už musel zaplatit 5 euro. Stejně to ale dopadlo dobře, vystoupil na další zastávce a jeli jsem do Iglsu, kde jsme se vysápali na Patscherkofel 2225 m n. m.. Velká část byla po sjezdovce, ale nahoře už i trochu terén. Počasí se zvláštně honilo a i když jsme v jednu chvíli mrzly pod nárazy větru v mlze, za chvilku na nás zas svítilo slunce a otvírali se nám krásný výhledy skrz mraky. Zas sem ale sakra nechal velkej foťák na koleji. Celkově je fakt kosa a je vtipný si představit, že den předtim by se dalo koupat.

Ve čtvrtek mám až od 13 a tak si dávám ranní běh. Zkouším se trochu kousnout na půl m. a celkem to jde. Běžel jsem podél vody po jednom břehu tam a po druhým zpět, takže ideální trať (až na ten štěrk a lidi). Plnej endorfinů tak vydržim tři hodiny prosemináře k alpský meteorologii, kde všichni vypadaj, že psali disertačku na jakýsi mikrovíry, o kterejch tady mluví. Odpoledne se zas zkouším venku učit němčinu, ale jde to ztuha. Člověk ještě přemýšlí v češtině, mluví anglicky a snaží se učit německy-prostě guláš.

Páteční den máme s Jonasem naplánovaný stejně, jako v předešlém týdnu. Né úplně s přehledem stíhám brzký autobus směr Praxmar, kde nás čekají další ledy. Od zastávky je to zas asi 15 minut. Okolí tam dobře znám, protože před pár lety jsme tu strávili pár dní s naším skialpovým oddílem. Led mají pojmenovaný Gasthausfall a je podstatně zajímavější, než náš poslední. Hlavně pravá část je už celkem kolmá a různě nateklé rampouchy celkově určují zajímavější lezení. Nastupuju do toho a mažu nahoru. Jde to dobře, jen mě trochu znervózňuje dívnej dunivej zvuk. Moc na to nemyslím a to až do chvíle, co těsně pod horní hranou vidím dlouhou trhlinu skoro přes celý ledopád. Slyším vodu, všímám si, že celkově tam není už moc ledu, a když pak párkrát vedle lezoucí dvojice máchne cepínem je mi jasný, že musim dolů. Sem srab, ale ty zvuky byly strašný. I těm němcum se to už od začátku nezdálo a jdou dolů ještě přede mnou. Šroub zachraňujeme tak, že mě Jonas odjistil od jednoho stromu a já pomalu slezl vrchní trojkovou část. No ještěže jsem se na to vykašlal. Jonas by se tam s těma jeho starodávnýma mačkama strašně trápil a navíc i za hranou bylo silně slyšet a místy i vidět vodu z potoka. I když riziko celkovýho pádu ledopádu bylo asi dost malý, myslim, že jsem udělali dobře. Večer jsme šli ještě s Jonasem do města, ale nakonec jsme si dali jen pivo u něj doma a zahráli Dobbler.

Už nevim, co mám dělat, ale nakonec mě napadá že bych moh zkusit nějakej boulder. Jeden nacházím kousek za městem a tak si dělám výlet. Různě se motám po nespočetných lesních cestách, až se objevuju u jakési chaty Arzalm, kde sedí asi 100 lidí a užívají si nádhernýho výhledu a točenýho piva. Moc dlouho se tam nezdržuju, abych tam nikoho neposlintal a běžim dolů okolo obrovskejch lavinovejch zábran. Bouldery jsou vzařízlým udolí Mühlbach, ke kterýmu to sbíhám X kilometrovou oklikou. Je tam ale krásně, a tak si tam pár hodin lezu, čtu a vyřezávám. Nazpátek běžím jinudy a tak zas trochu objevuju Innsbruck. Večer peču svůj první štrůdl a co víc, byl supr !

Na neděli jsem měl naplánovaný běžky na tratích, co jsem viděl v pátek v Praxmaru. Tentokrát vybíhám ještě pozdějc a tak je to doopravdy sprint. Bohužel mi byl k ničemu. Řidič po mě chce 5,5 € (za 20 km :D), což by mi stejně nedalo na zpáteční cestu a tak jdu zpět. Prý to je zdarma jen s lyžema. No nezdá se mi to, radši si to zjístím. Náhradní plán nakonec padá na kolo. Když jsem byl minulý týden v Itálii, tak bych se měl taky podívat do Němec. Kopec z Zirlu je prudší, než se mi zdává z auta a tak ho soptím ze sedla na nejlehčí převod. Zajel jsem si krásný okruh směrem na Krün, kde se otáčím a jedu vedlejším údolím se stovkami km běžeckých tras- Leutash směrem na Telfs. Škoda jen, že tak foukalo. Bylo to fakt utrpení jet 60 ze 100 km proti větru.

bottom of page