3,8 km plavání, 186 km kolo, 45 km běh a celkem cca 5000 m převýšení
Je něco po desátý a já si nařizuju budík na 3:00. "Super", říkám si, "..v tuhle hodinu jsem dneska usínal!" Snad to bude stačit. Kvůli nějakejm zmatkům v cestování naší rodiny sem totiž musel jet pro ségru v noci do Prahy na letiště. Taky mám za sebou pernej tejden školy a bufetu a tak nabírání sil před závodem nebylo ideální. Trénování jsem taky moc nedal, nebo rozhodně ne tolik, kolik bych si přál. Plavat jsem byl dvakrát, běhal jsme poslední dobou celkem málo a jen na kole mám něco najeto (i tak už to bude skoro měsíc co sem na něm pořádně seděl). Mám strach, pouštim se do uplně jinýho počinu, než jsem zvyklej. Nikdy jsem neplaval žádnej závod, na kole jsem jel jen naší časovku na Špinlderovku. Kupodivu sem ale klidnej, což je ale určitě tím, že je se mnou Markéta. Úsínám celkem rychle. V kufru našeho Sharana, kterýho jsem zaparkoval uprostřed pole nedaleko startu. Ráno přijíždíme úplně první, ale všechno mělo rychlej spád. Na poslední chvíli se rozhoduju jít bez neoprenu Je celkem teplo a nechci riskovat, že by mě to nějak svíralo, nebo naopak někde plandalo. Na vodu radši nešahám a jdu do toho skočit po hlavě. Všichni na mě trochu koukaj, protože jsem jediná bílá ovce v celým startovním poli. Všichni mají super triatlonový oblečky. Stojíme na molu a mě se vážně nikam nechce. Ještě pusa a za znělky z Krkonošských pohádek skáčeme do vody. Kupodivu voda vůbec není studená, naopak. Myslim, že se v těch neoprenech ostatní museli dost péct, když další kolo vysvitlo slunce. Krkonošman je malej závod a navíc první ročník ve verzi ironman a tak nás na startu bylo jen 30. Díky tomu jsme se ve vodě opravdu moc nemlátili a za pár chvil jsem si plaval skoro sám. Bohužel někde dost na chvostu. Každou chvilku jsem se musel ujišťovat jestli směřuju ke správný bójce. Zároveň jsem viděl, jak se mi všichni vzdalují. Neplavalo se mi moc dobře, myslel sem, že plavu strašně pomalu. V druhym kole, když sem plaval kolem mola, tak jsem se snažil vyptat na čas. Matně jsem zaslech něco kolem 40-ceti minut a tak jsem se uklidnil. Nejsem na tom tak špatně, to ostatní blázněj. Druhý i třetí kolo nebylo fakt nic moc. To plavání je fajn, ale neni to můj šálek čaje. Byl sem rád, když sem konečně doplaval čtvrtý kolečko a moh vylézt z vody. Markét mě povzbuzovala, ať makám, ale já jsem si potřeboval dát chvilku pauzu. Plavání jsem měl nakonec za 1:24, což bylo tak 15 minut nad plán. Pro zajímavost, první plaval těch 3,8 km 48 minut :D
Když sedám na kolo, zjišťuju, že mě překvapivě bolí nohy. Na začátek malý výšlap z kempu na hlavní, pak rovinka směrem na Hostinný a pak prudce vpravo směrem na Mladé Buky kolem bývalé Havlovy chalupy. Tady bylo jediný místo, kde jsem trochu váhal s tratí a ztratil pár minut, ale od tý chvíle už to byla celkem paráda-překvapivě. Přes Černý Důl jsme se dostali do Jánek, kde konečně někoho dojíždím. Hned ho ale ztrácím, protože z kopce do Svobody mu to jede jako blázen. Kopec na Pomezky se táhnul jak smrad. Nahoře do sebe něco hodim a valim to zpět zas do Jánek. Kopec je sice prudší, ale zas kratší, než z Čerňáku. Nahoře už mám za sebou tři lidi. Paráda. Další checkpoint a občerstvovačka byla na Strážnym. Jelo se mi fakt dobře a předjíždim dalších několik borců. Nahoře se moc nezdržuju a radši to rychle valim dolů, kde mě čeká neskutečná podpora Venclovic rodiny. Bylo tam snad 20 lidí. Bylo to hrozně pěkný, až mě to dojalo. Dostal jsme sprchu hadicí, napít Redbullu a rychlou pusu na cestu. Nějak dobře se mi to podařilo přepnout v hlavě, že mi ty vzdálenosti přišli přijatelný a cesta z Vrchlabí na Špindlerovku mi utekla jako voda. U akvaparku na mě zas čekali naši, který ten den přijeli z dovolený. Fakt paráda, když člověka na trati někdo podporuje. Nestává se mi to často. Cestou nahoru dojíždim zas několik lidí a pak už je to skoro jen z kopce. I tak se celkem nadřu, protože jsem se snažil držet tempo s jedním závodníkem přede mnou, měl asi nějaký super ložiska, protože skoro nešlapal a já se moh zbláznit. Cestou do Hostinnýho jsem začal pociťovat teplo. Byl fakt hicák a pití strašně rychle teplalo. Za Hostinnym jsme si dali kvůli objížďce kopeček navíc, ale za celkových 7 hodin už přijíždim do depa v Dolcích, kde už na mě čekal připravenej caddy Michal. Bylo mi celkem dobře, na to, co sem absolvoval, ale představa maratónu mě celkem zneklidňovala. Trochu jsem se občerstvil a vyrazili jsme . První kilometry kolem rybníka i dalších pár km směrem na Trutnov celkem ušli. Michal mě pořád povzbuzoval a ze začátku jsme mu i věřil to, že běžim a vypadám rozhodně líp, než závodníci přede mnou. Strašně jsme se těšil, až bude nějakej kopec, abych si ospravedlnil chůzi, ale moc jich na začátku bohužel moc nebylo. Navíc začalo pozvolna účinkovat vedro spolu s únavou za celý den. Na kole to ještě celkem fouká, ale při tom běhu člověk schytává slunce ze shora i zdola od asfaltu. První občerstvovačka byla kousek za kinem v Trutnově. Polejval jsem se vodou, ale nemoh jsme se moc přinutit něco pozřít. Žaludek začal trochu stávkovat. Už ani ta voda do mě moc nechtěla. Chvilku mi trvalo se rozběhnout a moc mě netankoval ani borec, kterýho jsme doběhli a kterej se nám zase snažil utíct. Nakonec jsme se zas hecnul a hlavně jsem začal přemýšlet, co bych si moh dát k jídlu, abych na to měl chuť a žaludek to díky tomu přijmul. Naštěstí na nás na další občerstvovačce měl čekat Michalův Brácha Tom, kterýho sme díky tomu mohli nějak zaúkolovat. Bylo to nekonečný. Michal mi pořád matlal med kolem pusy, jak je to kousek a jak sem dobrej, ale už sem mu to trochu přestával žrát. Závodníka před námi jsme doběhli, ale vlilo mi to energii do žil opravdu jen na pár metrů. Na občerstvovačce na 20-tym kilometru jsem se zchladil v obrovský kádi a dal si nějaký nektarinky. Chvilku zas lepší, ale pořád sem se trápil, v podstatě až do cíle. Občerstvovačka skoro každých 5 km mi nejdřív připadala hloupost, ale teď jsem jí vítal s velkou radostí. Neustále mi ta Černá hora připadala strašně daleko a to jsem si ani nepředstavoval, jak daleko je ještě Lesní bouda. Chvílema jsem šel, chvílema klusal jako postřelenej, ale snažil jsem se neztrácet humor. Ani na chvilku mě nenapadlo to vzdát, nebyl důvod. Bylo to ale vážně tvrdý. No nebudu to protahovat, Nějak jsem se vydrápal až na Pražskou boudu. Před náma měl celkem slušnej náskok další závodník. Z Pražský následoval seběh a tam sem se zase zmátořil. Pustil jsem nohy, ať si pomůžou gravitací a několikasetmetrovej náskok jsme zmákli jedna dvě. Největší utrpení ale přišlo, když jsme před lesní uhnuli doleva na "trestný kolečko", aby to bylo přes 42 km. Nakonec to bylo asi 45, ale ty poslední 4 km byly nekonečný. Najednou jsem uviděl Lyžařskou boudu a od ní už to byl jenom seběh.
Po přesně 14 hodinách přibíhám do cíle. Volám na Markét, která zrovna přijela, ale vyhlížela mě z druhý strany. Obětí, gratulace od pořadatele Honzy Pešana i od vítěze Petra Vavrouška. Na otázku "Jaký to bylo?", odpovídám jen" intenzivní, ale krásný". Čas mám šílenej, ale ani ne 3 hodiny za Vavrouškem ve finále není tak špatný. Na start jsem doopravdy nastupoval s tím, že chci dokončit, což se povedlo a výsledek nakonec hodil dokonce 11.- tý místo. To je opravdu víc, než jsem doufal. Jsem totálně unavenej, ale večeře a pivo na Lesní boudě chutná skvěle. Večer jsme se rozhodli zůstat a tak chvilku sedíme s několika dalšími závodníky v restauraci. Dozvídám se, že "ironman" není tak ojedinělí sport, jak jsem si myslel. Na největší české akci "czechman" startují stovky lidí. Krkonošman byl ale první extrémní ironman v Čechách a Vavroušek se nechal slyšet, že je prý dokonce jeden z nejtěžších v Evropě. No, mám radost, že jsem si hned prvním startem odbil pořádný závod. Dávám dva kousky, ale jsme dost unavej a Markét jakbysmet. Za ten den najela taky pěknejch pár kilomterů. Ono sem nahoru je to slešnej krpál. I když už je kolem desátý, je pořád brutální vedro. Škoda, že sem si nevzal trenky a musim spát v kalhotech. Ráno nás budí vedro, ale taky hlad. Snídaně se trochu opožďuje, ale zas stojí za to. Dlouho, jestli vůbec, jsem neviděl tak rozmanitou snídaňovou nabídku. Krom klasiky - pečivo a variace příloh je tam nespočet koláčů, vajíčka, jogurt atd .. Hodně věcí je bio, přímo z produkce boudy. Nejdřív jsem si říkal, že startovný 2 tisíce je dost, ale fakt to stálo za to. Dostal jsem triko, dvě večeře, koupací čepici, čísla, noclech, snídani, občerstvení na trati atd.. Panovala naprosto pohodová atmosféra, nikdo si na nic nehrál. Honza Pešan se svojí ženou to připravili fakt parádně. Nevím, jestli se do něčeho takovýho někdy vůbec vrtnu, ale chvilku to asi bude trvat, to plavání mě vážně mučí. Jeden z mých sportovních životních cílů jsme si splnil!