Ráno pokračujeme dolů do městečka a přicházíme v podstatě zpátky do místa, odkud jsme vyšli. Rozhodujeme se trochu si dopřát a dáváme si kapučíno u jednoho místního obchodu. To kafe je tady vážně levný - 1,3 eura za kafe a za 0,80 croissant. Ještěže, má Markét tu mapu, protože jinak se tu nedá moc orientovat. Cíl našeho dne je vrchol Monte Valmontagnana (930) , přes který uděláme okruh zase druhou stranou soutěsky. Po značené cestě jdema asi 0,5km, když v tom se přechází na podivné suťovisko. Mělo nám dojít, že to asi cesta není. Než se nadějem, jsme tak daleko, že se nám už nechce vracet, ale před námi je neurčitá vzdálenost strmýho svahu s nepropstným křovím a skálama. Rvem to, co to dá a Markét je zas statečná. Vzpomínáme na Korziku, kde jsme se při nástupu na jednu vícedýlku plazili po břiše asi 2 km. Tady je trní naštěstí jen občas. Rvem to ale jako buldozeři a radši moc nepřemýšlíme. V tom najednou trhám větev a celou ruku mám hned plnou mravenců. Uplně jak v nějakym hororu.
Uklidňuju se a pomalu je sklepávám- naštěstí moc nekoušou. Pár desítek metrů nás čeká další menší drama, kdy mi zas zůstává v ruce nějaká další větev a já padám asi 5 metrů někam do křoví. Markét říká, že sem jak kočka. Měl sem fakt kliku. Sem podrápanej, ale dobrej. Naštěstí už to pak netrvá dlouho a my se přes úsek v řidším lese dostáváme na malou pěšinu. Po ní se dostáváme až na vršek údolí a následně na náš vrchol. V lese byl aspoň trochu chládek, ale jinak je dost vedro. Scházíme zpátky dolů do údolí a při zpáteční cestě zastavujeme na oběd u řeky. Nebylo moc vody, ale vlezl jsem tam celej. Vlak stíháme akorát a po 5-tý se s Markét scházíme na koleji. Z Castelraimonda už ve dvou na kole nejedem, to bych asi nedal (Markét jede busem). Večer si jdeme pro mapu Monte Sibillin. V 10 nám jí přináší Markéty druhá kamarádka- Danica. Danica tu udělala magistra a zůstala tu na Phd., ale jinak studovala taky na Albertově. Má zrovna narozeniny a přináší nám kus dortu- mňam! Příjemně si při víně povídáme, ale ve 12 už jdeme radši směrem domů. Další den nám totiž už v 6:40 jede autobusem do hor.
Zastávka je asi 20 minut od kolejí a tak vstáváme celkem brzo. Příjemný řidič nás už v půl 8 vysazuje v malebný vesničce Visso. Na Italy je ještě brzo a tak je všude liduprázdno. Chvilku nám trvá najít značku, ale nakonec se daří a my stoupáme po hřebeni. Původní plán byl dojít do městaUssita, ale najednou nám přijde, že už do kopce jdeme moc dlouho. Zjišťujeme, že jsme trochu špatně odbočili a tak naší trasu měníme a docházíme tak na vrchol Monte Torrone(1344). Odtud přes Frontignanu stoupáme až na hřeben Bove. Ze severní strany je to pěkně skalnatá stěna, ale z druhé je to obrovský ledovcový (teď snad nenapíšu nějakou blbost) kar. Jsem úplně uchvácenej, jak nikde nikdo není. Je to vážně paráda. Krásný výhledy a hory jen pro sebe. I přes zákaz stoupáme na vrchol Monte Bove Nord (2112) a následně pokračujeme po oblém hřebeni k
Monte Bove Sud (2069) , kde obědváme. Nahoře je opuštěná lanovka, která trochu kazí výhled na nejvyšší horu Sibillin - Monte Vettore (2476) , ale pořád je to paráda. Tam se musíme vypravit někdy příště. Doprava by pro nás pak byla dost složitá. Posílení trochu klesáme a překonáváme poslední zbytky sněhu. Přecházíme krásný ostrý hřebínek, kde na jedné straně v ledovcových karech leží ještě poměrně dost sněhu a na straně druhé je pěkně plastické hluboké údolí. V té naprosté pustině najednou vidíme lidi. Když je míjíme bez váhání nás zdraví česky. Jak jinak! Podle mapy by jsme měli pokračovat ve směru hřebenu až na vrchol Pizzo Berro (2259) (nebo ZDE), ale solidně prudký svah rozhodně nenaznačuje ani pěšinu. Rozhodujeme se to i přesto nějak vylést, ale ze spodu to vypadá opravdu neprostupně. Po několika nepříjemných momentech docházíme až ke skále, kde Markét objevuje úzký řetěz "ferraty". Vrchol je opravdu pěkný a nabízí zas jiné výhledy. Následně sestupujeme po dalším ostrém hřebeni, aby jsme hned zas vystoupali na náš, ten den poslední, vrchol- Pizzo Tre Vescovi (2092) . Už nás pěkně bolí nohy, není divu, vyšli jsme ten den něco přes 2300 výškových metrů a o kilometrech ani nemluvě. Nijak jsme to nehnali, ale je to asi tím, jak jsme vyšli brzo. Scházíme níž, až docházíme do sedla, kde poprvé zvažujeme spát. Sice tam usínáme, ale jen na půl hodiny- pauza plynule přešla ve spánek. Chtělo by to nějakou vodu a tak raději jdeme ještě asi půl kilometru a kempujeme ve svahu na staré polní cestě. Z nedalekého lesíka taháme dřevo a dělám pořádný oheň. Občas pěkně foukne a začíná být celkem kosa. Kdyby mi Markét nepůjčila její primaloftku, tak bych se asi nevyspal. I tak jsem se každou chvilku budil.
Ráno fouká už skoro pořád a navíc o dost silněji. Jdeme raději dál a snídáme v závětří jedné budovy v pase Pintura nad městem Bolognola. Nabíráme vodu a pokračujem nejdříve po silnici a poté po polňačce po plochých vrcholech směrem na sever. Míjíme několik lanovek, které v kontrastu nedalekého moře vypadají trochu zvláštně. Všude je zase spousta kytek a už ani tolik nefouká. To až když uděláme malou odbočku na vrcholek Pizzo di Meta (1576), tak se vítr znovu probírá. Barča má ten den narozky, tak se pro ní nahoře fotíme a píšeme jí přání do vrcholové knížky. Díky větru je krásná dohlednost, ale hlavně, vytvořily se úžasné mraky... machry machry.. cumulus lenticularis.. Fakt paráda! Po zvlněné planině jdeme celkem dlouho a v 13 scházíme kLagu di Fiastra. Není to jezera, ale přehrada a plánovali jsem se tady vykoupat. Zase se ale jako naschvál na oběd nad náma zatahuje a spolu s větrem to dává celkem zimu. Sám sem se zaskočil podívat na hráz a potom jdeme podél břehu až do vesnice Fiastrone, kde asi hodinu čekáme na autobus zpět. Večer jdeme ještě se západem slunce na malou procházku.
Původně jsme plánovali zůstat v Sibillinách dýl, ale stihli jsme co jsme chtěli a navíc hlásili špatnou předpověď. Takhle volíme na čtvrtek náhradní plán a jdeme se proběhnout. Nakonec dobíháme až k vysílači Monte di´Aria (956), který na první pohled vypadá daleko, ale nakonec tam za hodinku jsme. Odpoledne si pak ještě jdeme sednout do parku a já už se pomalu loučím s Camerinem. V pátek nám vlak jede až odpoledne a tak ještě dobaluju svoje kolo a věci do krabice a pak si jdem ještě sednout na cappucino. Celkem slušně začlo pršet, takže když pak nesu kolo na zastávku, málem se mi rozmočí. Vlak má zpoždění a Markét je nervózní, aby jsme stihli přestup. Ten nakonec stíháme uplně s přehledem, protože další vlak má zpoždění asi 45 minut. Do Říma, na nádraží Termini přijíždíme kolem 6. Chvilku šaškujem s vchodama na metro, a dalšíma přestupama, ale nakonec se do našeho "camping village" dostáváme ještě za světla. Je to asi nejlevnější ubytování v Římě (11 euro/os noc0. Je to sice ve stanu, ale normální postel, světlo, zamykatelný dveře. Kousek jsou luxusní sprchy, krám, restaurace a dokonce i bazén 9v ceně). Všichni jsou ochotní a mají i do dlouho otevřené info, kde si člověk může koupit všechny vstupenky. Nejdřív jsme mysleli, že by jsme šli ještě na večerní prohlídku města, ale jsme unavený a tak si dáváme jenom nějaký čůču a jdem na kutě.
Další den už v půl 8 vyrážíme busem a pak metrem ke Koloseu, kde začíná náš velký sight-seeing. Nejsem moc městskej typ, lae na tohle jsem se celkem těšil. Za celý den, jsme toho prošli mnohem víc, několikrát jsme se různě motali, ale vypíchnu to nejdůležitější. Vstup do Kolosea stál asi 7 euro a tak to obětováváme a jdem dovnitř. Celekem to stálo za to, je tam i muzeum, jen škoda, že úplně nahoru, a do sklepa se smí jen s nějakou extra vstupenkou. Následně pokračujem na Circus Maximus, což sem chtěl vidět já. Nic moc tam není, ale podle fotek to byl asi velkolepej staďák (prý snad největší, co kdy byl postavenej. I náš Strahov má o 40 tis menší kapacitu :D) Touhle klikou si trochu zacházíme a k našemu překvapení se najednou ocitáme na Kapitolu. Je tady pěkný výhled na Forum Romanum, a jsou tu nějaký muzea, který vynecháváme. Do Fora
Romana měl být podle našich papírů vstup zdarma, ale nakonec není, takže tuhle směs bran, sloupů a polorozpadlých chrámů vynecháváme. Stačí pohled z vrchu. Vracíme se potom směrem k Piazza Venezia, kde mě dost zaujal Trajánův sloup. Měří 35 metrů a jsou tam vyrytý nějaký výjevy z válek. Na to, že mu bude už 2 tis. let se divim, že to ještě nikdo neshodil. Dominantou náměstí je ale obří památník Altare della Patria, o kterym ale nic moc nevim, jen je to prostě památník nějakýho Emanuela II. -Vittoriana. Jízda pokračuje přes několik kostelů až na Piazza Navona a následně k Pantheonu, kterej se mi vážně líbil. Určitě to řadim mezi top památky Říma. Ta historie z toho jenom čiší. Uprostřed tohodle 2.tis. let starýho kostela je 9 m velká díra, což mi evokuje nějaký pohanský stavby, což ve skutečnosti vlastně původně bylo. Už nás sice bolí nohy, ale docházíme ještě k, zrovna rekonstruované, Fontáně di Trevi. I tak je tam asi milión lidí. Škoda, koukáme alespoň na fotky, jak vypadá normálně a pokračujeme ke Španělským schodům, kde si dáváme oběd. Kostel nad schody se taky opravuje a tak místo trochu ztrácí kouzlo. Pořád nás otravujou nějaký prodejci selfie tyček, který mi lezeu hrozně na nervy. Jak ty tyčky, tak trochu i ti prodejci. Je to vážně šílený, když člověk vidí tisíce lidí pořád někde špulit hubu a strakt někam ty dvoumetrový tyče s 5-ti palcovejma dysplejema na konci (doma jsem pak objevil tohle vtipný video, je to přesný). Ke krásnýmu náměstí Piazza del Popolo jdeme přes park Villa Borghese, kde nás trochu zkrápí průtrž mračen, ale hned je pryč. Celý den bylo celkem zataženo, ale lepší, než vedro. Podél Tibery se dostáváme až k Andělskýmu hradu. Je to celkem pěkná kruhová stavba, která sloužila jako Hadriánovo mauzoleum a je tunelama propojený s Vatikánem, ale teď je tam muzeum Říma. Stihli jsme toho víc, než jsme chtěli a tak si chcem aspoň Vatikán nechat na zítra. Bohužel kolem něj musíme projít a tak začíná hra, nedívej se okolo, kterou vcelku oba vyhráváme. Zpátky domů jdeme podél ulice Via Aurelia a cestou se zastavujem na zasloužené cappucino. Hned kousek od centra už místo 3,5 eura stojí normálně 1,2e ;). Večer trávíme v parku v kempu s trochu lepšim čůčem.
Nedělní ráno je o něco pozvolnější, ale i tak vyrážíme, po uložení mýho kola do úschovny v kempu chvilku po 8 zas do centra. Ani ne za hodinku už jsme před Bazilikou sv. Petra a hledáme konec fronty.To se nám nakonec nedaří a tak se ptáme policajtů, kde že to asi může bejt. Dovídáme se, že je to jen pro zvaný a že pro návštěvníky až tak od tří. Pak zkoušíme zjistit víc v nedalekým infostánku, ale po 15 minutách ve frontě to vzdáváme a jdeme někam s davem. Všude je strašně lidí, a tak to vzdáváme a jdem na croissant do Mekáče. Tam nás čeká navrch dvojtá fronta a to už toho máme fakt dost. Rozhodujeme se baziliku vzdát, pokochat se okolím, ale jít dál. Prostranství před bazilikou je vážně pěkný, ale strávit tam x hodin ve frontě s nejasnym výsledkem se nám nechce. Vyrážíme místo toho podél vody k Isola Tiberina, a následně hlavně k Bazilice sv. Jana v Lateráně. Nějak jsme se ale cestou zapovídali a trochu se ztratili. Podle mapy to byla asi celkem dálka a i čas tak uběh, že před bazilikou už máme oběd. Budova je to opravdu velkolepá. Dočítáme se, že tohle je kostel, který je svým postavením nejvyšší v celé církvy. Prostory a výzdoba tomu celkem odpovídají. Už jsme v několika velkých kostelech byli, lae tenhle je fakt gigantickej. Je ale fakt, že člověk lehce ztratí pojem o velikosti a těžko pak srovnávat. Náš čas už se blíží konci a protože je neděle a všechny spoje jezdí dost na pytel, tak musíme mít obrovskou rezervu. Jedeme z Terminy, na který se za několik hodin zas vracíme s věcma z kempu. Markét to jede v půl 7 a mě v 7. Máme ještě chvilku čas a tak jsme si chtěli dát zmrzku. Oběh sem nádraží asi 2x, ale nenacházim žádnej krám a tak si musíme nechat zajít chuť. Pak už zas jen loučení. Do třetice všeho dobrého. Čas běží rychle, ale už se těšíme, až nebudem koukat na naše kostičkovaný podobizny na skypu. Můj vlak má zas zpoždění, ale jinak všechno klaplo a já skoro celou cestu spim. Přibližná trasa v Římě 1.den Přibližná trasa v Římě 2.den