top of page

1.týden - objevování

No tak sem tady. Je 7 ráno a já stojím s celou svojí bagáží před zastávkou Olimpiastadion, kde mě vyplivnou žlutej autobus. Chvilku přešlapuju na místě, aby mě spolucestující neviděli, jak se na sebe snažím narvat těch 90 kg hovadin a sportovního náčiní. Pod tíhou se mi podlomily kolena. Jenom batoh má kolem 35 a tak sempředkloněnej jak australopitékus a to si musim na sebe naložit ještě krabici s kolem zasypanou harampádim a do druhý ruky vak s lyžema, kde je skoro všechno moje oblečení, protože do batohu se už nevešlo. Po 10 minutách a 5-ti zastávkách stojim na zastávce a nakonec i v autobuse směr Bahnhof. Tam na mě hned pokukuje tlupa bezďáků a exotů, který se na mě rádi vrhli a obrali mě. Na nádraží se mi podaří nechat vak a krabici u hodnýho člověka ve ztrátách a nálezech a tak už jenom s batůžkem kráčim vyzvednout si stipendium do kanceláře OEAD. "Leda prd, prej až v pondělí", je mi sděleno a tak jim tam aspoň nechávám ten batoh a na lehko běžim asi 5 km do ubytovací kanceláře. Je to sice dálka, ale 2,70 euro za nastoupení do autobusu fakt dát nechci, aspoň se trochu protáhnu po noci na sedačce. Dostávám klíče, podepisuju padesát papírů a mažu zpátky pro všechny věci. To, že to bude boj mi dochází hned, jak to na sebe zas navleču. Když sem asi 10 minut tápal nad jízdním řádem a plánkem, pomáhá mi jedem klučina, kterej mi na mobilu najde nejlepší spoj. Jede za čtvrt hodinu na nástupišti 150 m daleko. No, to abych sebou hodil. Dávám to jentak tak, a než přijede bus i s koupí jízdenky.Asi sem měl ještě mžitky před oči a kupuju si dětskou, kterou mi řidič povýšeně trhá a bere další 3 éčka. Do háje s tim, to už bych tam byl snad i taxíkem ne? Ke všemu se mi daří minout kýženou zastávku a tak mě čeká na závěr půl kiláku do kopce. Jdu tu asi půl hodiny, ale sem fakt uplně hotovej, kdyby se to aspoň neslo líp. No hlavně, že sem tam a že sem všechno přitáh. Kolej jsme dostal naštěstí tu nejlevnější a nejdál od centra část se jmenuje Kranenbitten a je tam celkem klid (až na občasný letadla z letiště, který ale stejně slyší všichni v údolí). Pokoj je nádhernej, škoda jen, že tu se mnou bude ještě někdo. Dávám si pár hodin klídek, něco povybaluju a pak pádim koupit nějakou odměnu do Hofru, kterej je asi 2 km. Budim se přejetej parnim válce a tak dopoledne totálně prozevluju . Před obědem se ale hecnu a vybíhám do lesů. Sníh dole skoro není, ale vejš už něco asi bude. Nakonec se o tom sám přesvědčuju, a po 500 vejškovejch metrech už bežim jenom ve sněhu - ještěže mám návleky. Je to sice krásný, všude jsou chomáče čerstvýho sněhu, ale běžet se v tom nedá. Když přecházím už několikátej žlábek pokolena ve sněhu, rozhoduje se to otočit. Dole byla cedule s nápisem 3 a půl hodiny kamsi, takže bych tam za těhle podmínek došel asi uplně durch a hotovej. I tak to ale bylo pěkný. Večer netrpělivě čekám spolubydlícího a nic, no sem na něj zvědavej. Neděle měla podobnej scénář. Ráno rozlámanej, flákačka pak běh, flákačka, plus v podvečer navíc složení kola a pár kilometrová zkouška, jestli se něco nerosype. Do kopce se mi už nechtělo běžet a tak jsem zůstal víc dole, dorazil jsem až ke skále Martinswand, kde se kochám spoustou cest od krátkých, až po obrovský vícedélky. V levé části je známá feráta Kaiser Max, kterou už sme s našima párkrát navštívili a která je taky super (300 m, v horní části až E). Když už jsem si večer začal říkat, že spolubydlící nedorazí, otevřeli se dveře a podiveně na mě zíral štíhlý vysoký Ital. Zrovna jsem byl celej zadělanej od pistácií, co sem dostal k svátku a koukal se na "fakjů, pane učiteli", tak bylo naše přivítání trochu nesmělý. Interview bylo celkem rychlí a hned taky bylo jasný, že se sešli v pokoji totální protiklady. Už jen chybělo, aby byl černej. I přesto, že studuje matfyz, nesportuje, má hrát worcraft, nepije pivo a celkově je spíš sušší povahy je to příjemnej kluk a ne žádnej blbec. Normálně se s ním dá bavit a je přátelskej. Upřímně jsem za něj rád, a aspoň mě to naučí toleranci.

Předmět, na kterej možná budu chodit je až od příštího tejdne, ale i tak mám den celkem našlapanej. Znova musim dokanceláře OEAD, do banky udělat účet, na radnici pro povolení k pobytu, do školy domluvit se co a jak a zase ještě na ubytovací kancelář, která je uplně v prčicích. I na kole mi to do kanceláře trvá skoro 20 minut, ta kolej je fakt celkem z ruky. Prachy dostávám v podovbě šeku a tak se rozhoduju si v bance, kde si to mám jít nechat proplatit , udělat rovnou účet a nelaborovat s tim. Peníze mi příjemná slečna sice pěkně vysázela na stůl, ale účet mi prej udělat nemůže. Potřebuju potvrzení o studiu a ještě potvrzení z tý radnice. Mr Mayer stejně jako v pátek nebyl ve svý kanceláři, ale aspoň paní na sekretariátu mě posílá do administrativní budovy vedle a ujišťuje mě, že to, že nemám zapsanej žádnej předmět nevadí. No aspoň, že tak. Na studijním na mě koukají, jak kdybych byl muslim a chtěl u nich azyl. Holt je to cena za to, že tu nejsem s Erasmem. Nakonec se mě ujímá starší paní a jako snad všichni, co jsem tady potkal se mnou mluví perfektní angličtinou. Chce po mě ještě nějaký papíry a prej si mám přijít pro studijní podklady zítra odpoledne. Radnice byla super. Mají jí regulérně uprostřed obchoďáku a všechno proběhlo hladce a rychle. Stačilo pár podpisů, potvrzení od koleje, že tam bydlim a hotovo. Je celkem brzo, a tak jsme na otočku ještě na pokoj a pak zas zpátky do školy infiltrovat se na Erasmáckej "welcome day". V krásný aule sedí jen asi tak 35 lidí, a všichni celkem naškrobený. Čekal sem, že tu bude mnohem víc erasmáků a hlavně, že budou trochu sportovně založený, když už jedou do Innsbrucku. Jako poslední přichází ale konečně někdo v Bergans bundě. Jak později zjišťuju, je to taky geograf a vypadá to, že i můj nadcházející parťák na lezení a skialpy. Po několika úvodních slovech je minirautík, a tak ještě chvíli zůstávám a bavim se s lidma. Nakonec se ukazuje, že vyloženě lidí z Erasmu tam moc není, protože tam je spousta lidí z Asie, Ruska, nebo Ameriky. Žádná velká párty se tam ale nekoná a já už tak před 8 vařim špagety zpátky na koleji.

Můj první den ve škole. Dlouhou dobu se mi nedařilo najít učebnu, a tak jsme zašel na sekretariát, kde mi paní ochotně pomohla. Jen co se ve třídě usadim, vchází ona paní do dveří a hlásí naší skupince asi 10 studentů, že jsou zmatky v systému a že vyučující tady vůbec není. No ještěže je hezky. Mám foťák a němčinu a tak obojí využívám. I když slunce svítí, trochu se proklínám a celý dopoledne klepu kosu v mikině. Procházím se jako jeden z mnoha turistů ulicema a nábřežím a překvapuje mě, jak je Innsbruck krásný a starý město. Mám před schůzkou na studijním mraky času, a tak mířím k nádraží, kde jsem první den zahlíd zajímavou prezantační místnost pro tunel spojující Innsbruck a Itálii (http://www.bbt-se.com/en). No, tady se asi musí stavět trochu jinak než u nás Blanka, to by těch 65 km stavěli sto let. Cestou na studijní míjim zajímavej barák s názem "Ferdinandeum" a krásně rozkvetlou třešeň. Ještě ze tří metrů bych v červnu věřil, že je pravá, každopádně dobrej nápad. Papíry sou vyřízený hned a tak jsem oficiálně studentem UIBC. Jelikož už mám všechno potřebný, valim to přímo do banky. Na včerejšim erasmáckym večeru jsem si koupil nějakou studentskou kartičku, která mě opravňuje k bankovnímu účtu s bonusem 13 euro, takže si jdu účet udělat tam (banka BAWAG). paní je hrozně ochotná a pořád se omlouvá za svojí angličtinu. U nás takhle nemluví ani prezident. No, to neni zrovna ideální příklad, tak každopádně často ani v informacích takhle nemluví. Ani předmět, kterej je běžně odpoledne není a tak se můžu jít aspoň proběhnout. Doběh sem do městečka Axam, abych zjistil, jestli by se tam odtud už nedalo jít na lyžích- dalo a tak je plán na středu jasnej. hned po škole tam musím zajet na kole.

Konečně první hodina. No prdel to byla! Celkově maj na mý fakultě (Ice and climate) zimní semestr hlavně meteorologický předměty a tak jsem si zapsal i jakýsi předmět "glacio/klima/hydro" v němčině. Vzhledem k tomu, že němčinu ovládám na úrovni prodejce v občerstvení a tak i když se umim zeptat, jestli na ten langoš chtěj s česnek, sýrem a kečupem, tak na poměrně složitý zadání příkladů to prostě nestačí. Vyučující je ale neskutečně v pohodě a byl hrozně ochotnej. Test mi dá v angličtině a tak si ten předmět asi nechám a bude mě to aspoň trochu hecovat a nahradí mi to chybějící němčinu, na kterou nemám nárok a musel bych si jí těžce zaplatit (160 éček za 8 hodin). Po hodině se domlouvám s Jonasem(kluk z pondělí), že půjdem na skialpy. Pojedem busem do Axal Licea, což je středisko nad Axamem, kam sem chtěl jít původně. Musím jet sice na kole asi 2,5 km na zastávku do Völsu, ale pak je bus zdarma (s lyžařskym vybavanim). Mimochodemjet na silničnim kole v přezkáčích a s lyžema na batohu je vážně sranda, ale jde to líp, než bych čekal. Myslel jsem, že jsou tady na to lidi zvyklí, ale všichni na mě hrozně koukaj, a jednou na mě i cosi křičel z auta. Autobus nás vyváží asi do 1500 m n. m. a sněhu je tu konečně dost. Škoda, že je celkem hnusný počasí. Volíme trasu na nedalekej kopec (Widdesberg 2327 m n.m.), ať máme nějaký dobrodrůžo a nešlapem po sjezdovce. S přibývající výškou přibývá i sněhu a tak se nakonec rádi připojíme na nepatrný stopy vedoucí naším směrem. Bohužel ale ubývá viditelnosti a tak vrchol poznáváme jen podle gps, jinak by jsme asi šli někam dál a zahučely dolů. Celkově z výletu máme nejdřív jenom zmrzý ruce a sníh v trenkách, ale nakonec ve spodní části už rozeznáme, kde je nahoře a kde dole a tak si krásně plujem v tom bílym peří směrem na skibus. Byl to takovej rychlej výpad a před pátou sedlám svýho železnýho oře a jedu zpět na kolej.

Škola mi začíná až odpoledne hodinu a tak i přesto, že brutálně sněží vybíhám do lesů. Moje plány mi hatí nějakej nebezpečnej odstřel v lomu a tak to jenom kroužim po různejch stezkách a v 13 už pilně sedím v lavici. Pravda bylo to těsný, protože jezdit v takovym počasí na kole je fakt vopruz a trvá to o dost dýl. Navíc si připadám jak totální exot, ještěže tady nikoho neznám. Nosim jedny nepromokavý věci na kolo, pod kterejma mám normální oblečení. Do školy přijíždim obvykle totálně zadělanej. Celkem tam občas zapadám do skupinky bezdomovců, který se po škole potulujou. Tady si dovolim malou odbočku. Dost mě to překvapuje. Celkově jich je v Innsbrucku dost, ale že trpí nějakýho vožralýho smraďocha něco vyřvávat na hlavní chodbě dokud neodejde, to je už moc. Jedna ženská tam snad normálně bydlí, protože jí tam vidim furt rozvalenou u jednoho stolu. Přitom to je všechno strašně prestižní. Dveře se otvíraj samy, 6 výtahů pro 15 lidí vedle sebe, menza, že by jí vychválil i Polraich, ale když nemaj vrátnici jako my, budu tu mít i takový exoty, jako sem já, nebo kolega s basou piv. No z tříhodinovky prosemináře ke kurzu horský meteorologie nakonec byla jen hodinka, ale za to postačila na to, abych si uvědomil, že ani tohle nebude sranda. Jsou fakt na úrovni a je to vidět jak na prezentacích, angličtině i na stylu s jakym jednaj se studentama- přátelský, rovný přístup díky kterýmu maj přirozenou autoritu. Potom mám teda zas spoustu času a tak zajíždim bráchovi pro skialpový boty, co sem viděl v úterý za 20 euro v bazaru. Cestou zpátky zkouším jeden tip prodej starejch kol, abych případně koupil nějakej šrot a neničil si v těch srágorách silničku. Šrot sice měli, ale chtěli za něj 150 euro a vejš, takže "nein, danke". Večer se ještě hecnu a znova jedu do města na jakousi erasmus párty, ale sem tam jen hodinu, promluvim s pár lidma a jedu zas zpátky. Bylo tam všechno co nesnášim-přeplněno, disko, hluk, a pivo co stálo víc jak pánev, co sem si ten den koupil. Sem prostě suchar! Aspoň sem se zas domluvil s Jonasem na zítra.

V 9:20 už stojim zas netrpělivě na zastávce Völs Ortmitter s batohem plnym lezeckejch věcí. Jdem totiž s Jonassem na ledy. Sice to nikdy neměl v ruce, ale je plnej nadšení. Vystupujem ze skipusu na zastávce hned za Gries am Sellrain a gps ukazuje pouhých 500 m. To je paráda, žádný hodiny martýria s krosnou jak v Krkonoších. Jsou to dva menší tak 20-25 metrový ledopády s obtížností 4 a 5- a pak jeden tří-dýlkovej lehčí led (cca WI 3) . Ledopádse jmenuje Banfall. Dáváme na zkoušku jeden krátkej, ale je vidět, že tu bylo teplo. Led neni upně konzistentní, ale v těhle lehčích cestách to zas až tolik nevadí. Oboum nám při prvnim lezení přemerzaj prsty a kvílíme jak velryby. Je trochu vlhko, a občas člověk musí odhrnovat množství sněhu na ledu. Hned rovnou nalýzám do tý vícedýlky. Je to fakt lehký, ale expozice je krásná. Bohužel je to ale tak lehký, že nemůžu spustit cepíny, a tak to musíme různě traverzovat a obcházet. Vršek je v krásný úzký rokli a fakt si to užíváme. Obědváme na zastávce a v půl 5 už sem doma a protože mám ještě roupy a je totálně nádherně jdu se na chvilku proběhnout. Celej tejden jsem se na to těšil. Pojedu si pro nějaký těstoviny do Itálie. Zní to hustě, ale je to jenom něco přes 40 km. Ráno se asi 1,5 hodiny vztekám s přiděláním nosiče a tak vyjíždím až po 11. Celkem mi to jede a tak jsem po půl jedný u "Outlet centra Brenner". Je krásný počasí, teplo a silnice byla až na pár míst nahoře suchá. Jen tak to procházim, vyslechnu si pár českejch rozhovorů a pak se přesouvám do Eurospinu, kde je skoro poslední volnej košík. Kupuju hromady těstovin, pesto a pár dalších kravim a pak to složitě poutám k nosiči, protože nemám gumicuk. Navrh mám ještě batoh a tak mám zátěž slušnou (cca přes 10 kg). Nevim, jestli je to tou zátěží, ale dolů se mi jelo hůř jak nahoru. Foukal šílenej vítr a tak sem se už párkrát viděl v pangejtu. Dolů jsem se snažil cestu trochu víc vnímat, bylo hezký jet po známý cestě. Kolikrát sme tu jeli někdy v noci a hledali místo na spaní. Jsem nějakej zhýčkanej a tak i když sem vzůru brzo, nikam se mi ráno nechce. Učim se němčinu a probírám se fotkama a zas až po 11 vycházim směrem na skibus. Ani nevim, kam půjdu, ale něco tam vymyslim- jedu zas směr Axam Lizeum. Nakonec na poslední chvíli vystupuju přímo v Axamu a rozhoduju se pro svůj původní plán Axamer Kögele/ Wetterkreuz(cca 2150 m n.m. ). Odspodu je to pěkně strmejch 1200 převýšení, který se snažim trochu koousnout. Je neděle a tak tu rozhodně nejsem sám, ale potkávám několik dalších výletníků. Po malý sváče pokračuju po místy exponovanym hřebeni až k horní stanici jakési zubatky, která jezdí po kosmicky vyhlížejích kolejích (http://www.axamer-lizum.at/de/winter/aktueller-lift-pistenstatus.html). Vrchol se jmenuje Hoedl. Škoda jen, že sem si vzal tak málo pití. Je děsný vedro a tak mi trochu dochází. Jim sníh, ale pomáhá to jen trochu. Cesta dolů byla šílená. Ten prudkej kopec byl samá boule a led a tak nohy dostávaj zabrat. Bus mi jel až za 50 minut a tak si utrpení vychutnávám dosyta. Když se nakonec dotrmácim na kolej, rádler jenom zašumí.

bottom of page